Jerome - Konečná stanice

I

Jmenuju se Charlie Furlow. Je mi 42 let, vystudoval jsem Massachusettský technologický institut, obor interferometrie, a žiju ve Phoenixu. K mým koníčkům patří cestování, jogging a historie. Nosím brýle, abych viděl na cestu, a beru prášky na vysoký krevní tlak. Neštítím se práce v kolektivu, zvláště, pokud mě ten kolektiv poslouchá, a jsem ochoten pracovat placené přesčasy, pokud je to nezbytně nutné.

Tak s tímto inzerátem jsem vyhrál konkurs na technika v glendalské televizi Channel 6 plus. Channel 6 plus byla tehdy nová ambiciózní soukromá televize, která si původně kladla za cíl konkurovat mainstreamovým zpravodajským kanálům, později televize nabízející netradiční sporty, jako tahání dříví z lesa, běh na pneumatice nebo břišní plavání, až se nakonec stala zdrojem bezvýznamných lokálních zpráv, které pořizovali výhradně její zaměstnanci, a to bez ohledu na jejich profesi, v zásadě jen na základě toho, kde sami byli a co od koho zaslechli.

Mohli jsme se tak dozvědět, že panu Josephu Buttonovi, věk 64 let, začalo zatékat do garáže poté, co mu smetí naváté na střechu domu poškodilo pletivo pod doškami. Zprávu sponzoroval místní opravář střech, který závadu během hodiny odstranil, přičemž jeho jméno a telefonní číslo bylo po celou dobu reportáže uvedeno ve spodní části obrazu. Televizi to zaplatilo celou hodinu a půl vysílání.

Podobně Elizabeth Goodwaterová, důchodkyně, 70 let, vdova po Jonathanu Goodwaterovi, zahradníkovi z Fountain Hills, řekla v televizním rozhovoru, že místní potraviny během léta prodávají velice dobrý a laciný jahodový džem, vyrobený výhradně z arizonských jahod. Zprávu opět sponzoroval onen obchod s potravinami, i když zprvu nechtěl, a kameraman, který se jednou ráno do obchodu vypravil, musel neochotného majitele dlouze přesvědčovat, aby televizi Channel 6 plus dal alespoň nějaké drobné, ze kterých si mohl tříčlenný štáb v terénu pořídit oběd v Jack in the Box.

Takže pořady prokládané dlouhými náboženskými písněmi z YouTube (to abychom dostali příspěvky od křesťanů, jakožto nejsnáze ovlivnitelné skupiny obyvatel, která jednak z lítosti a pak také z neustále omílané pravdy televizí placených pastorů, že člověk by se měl o své pozemské statky dělit s ostatními, jinak že jim je Bůh stejně vezme, a to hlavně s poctivými altruisty z televize Channel 6 plus) zaplňovaly celé dopolední a kus odpoledního vysílání.

Zhruba od pěti večer začaly pravidelné hodinové pořady našich hvězdných moderátorů. Jake Westerlund tak třeba poutavě mluvil o tom, jak moc mu od včerejška vyrostly keře na zahradě, kde se nejčastěji rojí plevel, kolik plevelných rostlinek musel za posední den vytrhat a jak to přesně dělá. Na závěr se vždy natočil tváří zbrocenou potem z práce na zahradě ve čtyřicetistupňovém vedru a pronesl svůj vlastní rýmovaný slogan, na který byl patřičně hrdý: „Ať vám září úsměv na tváři!“

Mike Cockroach s manželkou Jane zase pořádali denní přímé přenosy z mytí nádobí. Jane obvykle umývala, přitom s až uhrančivou zaníceností vykládala, že nádobí dá nejdříve do vody s jarem, aby se odmastilo, a až poté ho opláchne čistou vodou bez jaru. Mike potom demonstroval techniku utírání nádobí tak, aby s jednou utěrkou zvládl co nejvíce nádobí dříve, než celá prosákne vodou a bude muset použít jinou. S vtipem sobě vlastním naznačujícím pohodu rodinného krbu svoji radostnou práci komentovali: „Hele, Miku, tady jsi to pořádně neutřel. Vidíš ten zaschlý flíček?“ „No jo, miláčku, jsem to ale nešika, hned to napravím… Ale podívej, beruško, tady zůstalo na sklenici trochu rtěnky. Mohla bys ji znovu umýt?“ „A tos mi to, ty tupče, nemohl říct dřív?! Stejně je to tvoje chyba!“

Proto nás ani neudivilo, že jednoho dne přišel sám pan Halloway, majitel televize, do našeho kutlochu, kde měli televizní technici svoje zázemí, a zeptal se nás: „Hele hoši, nemáte něco, čím bychom mohli v televizi zaplácat co nejvíc času?“ „No, moje teta je kartářka…“ řekl Miguel. „Výborně!“ Odvětil Halloway, a tak jsme udělali pár pěkných dílů o vykládání karet. Jak se však ukázalo, Miguelova teta měla jen omezenou zásobu příběhů. V zásadě znala pouze 12 různých předpovědí, které si vždy zvolila podle toho, jak odhadla toho kterého zákazníka. A tak tato show brzy zanikla.

Pak ale přitáhl Joe spoustu jakýchsi krámů z půdy. Byly to nějaké přístroje, které používal jeho strýc, nadšený lovec duchů. Ačkoliv jsme moc nevěděli, co který přístroj dělá, a už vůbec ne, co jednotky jako mikroalzheimer nebo megatrottel znamenají, začali jsme zčásti empiricky a zčásti podle zápisků Joeova strýce zjišťovat, jak se co používá a co naměřené hodnoty ukazují.

Vznikl populární pořad The Arizona Ghost Riders s hvězdnou čtveřicí duchologů: Miguel – paraaktivista a spookolog s titulem Ghost Bachelor Arts z prestižní spiritistické univerzity v Show Low. Dále pak Joe – profesor elektrotechniky a energiologie na transamerické univerzitě v Kingsmanu. Mayra – astrální geoložka a seanční historička, majitelka konstelační poradní kanceláře Rodriguezová a spol. v Mese. No a já – jak už jsem uvedl, absolvent Massachusettského technologického institutu, interferolog. Spolu jsme obráželi veškerá záhadná místa v Arizoně a vybaveni technikou Joeova strýce a těmi nejvýkonnějšími baterkami z Outdoor World a Cabella’s analyzovali aktivitu, příčinu a význam paranormálních jevů.

I přesto, že nám vysílací čas v primetimu, vždy v sobotu v osm večer, přinesl sledovanost, která šla mnohdy až do stovek lidí a stali jsme se tak historicky nejúspěšnějším pořadem Channel 6 plus, členové týmu postupně odcházeli. Zkrátka pohrdli televizí, která jim odstartovala hvězdnou kariéru a nechali se zlákat nabídkami větších a úspěšnějších společností, které jim poskytovaly rovněž větší a stálejší příjem peněz. Joe tak odešel dělat prodavače do McDonaldu, Mayra nastoupila do jedné newyorské právní kanceláře s pobočkou v Arizoně, kde pomáhala klientům coby parapsycholožka, no a nakonec Miguel šel dělat asistenta své tetě.

Zůstal jsem tedy sám. Pořad The Arizona Ghost Riders změnil název na The Arizona Ghost Rider a už rok a půl se tahám se svým pickupem a Joeovými přístroji, které mi daroval se slovy „ty krámy mi akorát zabírají doma v garáži místo“ po štacích v Arizoně. Můj týdenní plat se odvíjí od deseti centů za každého diváka, který shlédne můj sobotní pořad, takže si přivydělávám v místních hospodách výkladem o práci lovce duchů a předváděním Joeových přístrojů. Moje přednášky zpravidla následují po koncertech místních malých hudebních skupin, tedy v pozdních nočních hodinách v době, kdy značně opilí posluchači ještě občas hodí nějakou tu minci na pódium v domnění, že se jedná o intermezzo v představení, a s občasnými výkřiky „Zahrej to znovu, Same,“ anebo „A teď tu naši.“

Jednou jsem po jednom takovém představení v Cave Creek balil svoje fidlátka, načež jsem si sedl k baru a poručil arizonskou žitnou. „Může být Sacred Stave?“ zeptal se barman. „Jasně, sem s tím,“ řekl jsem, protože jsem ji chtěl rychle vypít a jít spát. „Na účet podniku, pane,“ řekl barman. Poděkoval jsem, hodil panáka do sebe a vtom mě zezadu oslovil čísi hlas: „Nechtěl byste někdy přijet k nám do Jerome?“ Otočil jsem se na stoličce a uviděl drobnou dívku, která mi podávala jakýsi leták. Vzal jsem ho, zadíval se na něj a uviděl nápis „Jerome – Konečná stanice“. Zběžně jsem ho přelétl a zjistil, že je to obyčejný turistický leták. Když jsem znovu zvedl oči, abych si lépe prohlédl onu dívku, která mi ho dávala, už tam nebyla. „Kdo to byl?“ Zeptal jsem se barmana. „Nevím,“ pokrčil rameny. „Ale nikdo místní, to bych ji znal.“

Když jsem si ten leták později znovu prohlížel v posteli hostinského pokoje, který jsem dostal ze soucitu rovněž zdarma stejně jako toho panáka, a díval se na všechna ta místa v Jerome spojená se strašidelnými duchařskými historkami, divil jsem se, že mě doposud nenapadlo tento zlatý důl paranormálních jevů navštívit.

II

Rozhodl jsem se to co nejdříve napravit. Přálo mi i to, že se blížil konec října a s ním i poslední den v měsíci, tedy Halloween, který letos připadl na úterý. Doma jsem však zjistil, že na ten den mám objednaný servis mého pickupu. Už delší dobu se mi značně přehříval motor a já nechtěl riskovat tak dlouhou cestu až do Jerome.

Dřívější termín ale taky nebyl možný, a tak jsem spoléhal na to, že mi onu závadu v Big O Tires spraví ještě ten den. „Zjistili jsme, že vám uniká chladicí kapalina,“ řekl mi muž v servisu. „No a jak se to dá spravit?“ „Musíme prvně udělat test, abychom zjistili, co je špatně. Zavoláme vám.“ „A bude to ještě dneska?“ „Jasně. Ještě během dopoledne vám dáme vědět.“

Odešel jsem zpátky do Aspiru na Pinnacle Peak Road, kde jsem měl tehdy pronajatý apartmán. Cestou jsem si na mobilu hledal, jak dlouho to trvá do Jerome, a zjistil, že potřebuju nejmíň hodinu a půl. No, když bude auto hotovo do čtyř, tak bych měl večer v Jerome ještě stihnout. Sotva jsem zaklapl dveře bytu, zazvonil mi telefon a v něm muž ze servisu Big O Tires, jak slíbil. „No, máte děravé čerpadlo,“ řekl. „A dá se to spravit?“ „Jasně, akorát že ho musíme vyměnit.“ „A jak dlouho to potrvá?“ Ptám se. „No, nemáme ho bohužel na skladě, ale do dvou dnů by mělo být…“ „Cože?! Já to auto ještě dneska potřebuju!“ začal jsem se rozčilovat. „Je mi líto pane. Pokud ho potřebujete, tak si ho klidně teď vyzvedněte, ale nedoporučuju vám s ním jezdit daleko. Váš motor se může vážně poškodit.“

Auto bylo spraveno už v poledne, ovšem o dva dny později. V duchu jsem nadával na smůlu, která mě provází, protože toto mohla být moje možná životní reportáž. I tak jsem se vydal do Jerome v onen čtvrtek s tím, že během pátku stihneme zpracovat materiál ve střižně a v sobotu bude pořad připraven do vysílání.

Jerome leží ve střední Arizoně a z Phoenixu se do něj nejsnáze dostanete po dálnici I-17 a pak státní silnicí 260, která vede z Show Low až do Cottonwoodu, kde plynule navazuje na státní silnici 89A. Po ní je to přes Clarkdale do Jerome už jenom kousek. Cíl cesty leží na kopci, a proto závěrečná cesta do něj vede serpentinami, které je třeba projíždět pomalu a velice opatrně, což znamená, že v noci je tato cesta nebezpečná, a tudíž uzavřená. Z Jerome vede však ještě západní výjezd, rovněž přes serpentiny a navíc lesem, kterým se nakonec dostanete do Prescottu. Tato cesta je však na rozdíl od východního výjezdu přes noc otevřená.

I tak jsem plánoval v Jerome samozřejmě přespat, nebo lépe řečeno strávit noc, a to nejlépe v nějaké lokaci, kde podle pověstí prokazatelně straší.

Auto jsem zaparkoval na velkém otevřeném parkovišti na Hull Avenue. Čekalo tam na mě právě poslední místo. Vystoupil jsem a rozhlížel se okolo, když tu můj zrak upoutala nenápadná ale nějak podivně povědomá žena. Zametala právě smetí před dveřmi jakési galerie nebo co to mělo být.

„Jak se máte?“ oslovil jsem ji.

„Jde to,“ odpověděla a pozvedla tvář. Byla hezká, drobná, zvrásněná, dalo by se říci taky trochu sklíčená, anebo plná nějakého podivného smutku. Určitě už to byla starší dáma a já stále přemýšlel, odkud ji jenom znám.

„Hledám tady nějaký hotel Mile High Inn, nevíte, kde to je?“

„Dobře, že se ptáte. Podle tohoto názvu ho totiž nenajdete, takže byste ho hledal marně. Je to číslo 309 na Hlavní ulici a je na něm napsáno Clinkscales. Půjdete nahoru, pak zatočíte doleva po První avenue, pak zase doleva na Hlavní, a tam to najdete.“

„Děkuji vám, milá paní…“ odvětil jsem.

Trochu se zarazila a pak se mírně usmála. Bylo vidět, že ji to potěšilo.

Vytáhl jsem z pickupu velký kufr na kolečkách s přístroji od Joeova strýce, vydal jsem se směrem, kterým mi řekla, a na hotel Clinkscales brzy narazil. Na červené omítce stál i letopočet 1899, což se shodovalo s datem uvedeným na letáku.

III

Vešel jsem dovnitř, pokynul na pozdrav a posadil se k baru.

„Co to bude?“ Zeptala se barmanka.

„Arizonskou žitnou,“ odpověděl jsem.

„Může být Sacred Stave?“ Zeptala se znovu a já odvětil, že ano.

„Co vás k nám přivádí?“ Zeptala se, když mi ji přinesla.

„Rád bych si u vás objednal pokoj,“ řekl jsem.

„Máte štěstí,“ odvětila. „Dneska máme ještě dost pokojů volných. Kdybyste sem ale přijel na Halloween nebo i včera, těžko byste něco hledal. Co byste rád?“

„Jak to myslíte?“

„No, záleží na vašem gustu. Máme tu Lulu – Havajskou vášeň, Sophii – Pařížskou bonvivánku, Daphné – Athénskou bohyni…“

„Moment, tohle je jako…“

„Jako co?“

„No myslím… nevěstinec?“

„Panebože, to ne!“ Zhrozila se barmanka. „Prostituce je přece přísně zakázaná!“

„No, už jsem se lekl. Takže, co mají ty názvy znamenat?“

„No, to jsou naše společnice…“

„Takže přece jenom prostitutky...“

„Ale, ale…“ a barmanka zamlaskala na znamení nesouhlasu. „Takové výrazy… To jsou dámy, které v těch pokojích bydlí a ve vší počestnosti poskytují hostům zábavu, rozjímání, duševní i fyzickou očistu, a především duchaplnou a inteligentní konverzaci, která uspokojí každého gentlemana.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Já se jmenuju Charlie Furlow a pracuju tady na reportáži pro televizní stanici Channel 6 plus. Slyšela jste někdy o nás?“

„To bohužel ne,“ omlouvala se, “ale pokud jste z televize, tak vám děvčata ráda předvedou své dovednosti. Natáčení však bude něco stát…“

„No, já tady nejsem kvůli vašim děvčatům,“ odvětil jsem. „Já zde provádím výzkum paranormálních jevů.“

„Samozřejmě!“ Zaradovala se barmanka. „To jste na správném místě! V našem hotelu se tedy dějí podivné věci už dlouhá léta. Chcete znát jeho historii? Nechci vás unavovat, pokud už jste si ji nastudoval.“

„No, jen povrchně, podle toho, co vím z tohoto letáku,“ řekl jsem a vytáhl ho.

Barmanka se na něj podívala a byla ráda, když hotel Mile High Inn objevila hned na začátku seznamu. Pak začala: „Tak asi víte, že tato budova, které se říká Clinkscale Buliding, byla postavena v roce 1899 na místě bývalého vyhořelého přístavku, a aby byla proti požáru skutečně odolná, jsou zde stěny tlusté neuvěřitelných 18 palců! Později si to tu koupila zámožná madam Jennie Bautersová a začala tu provozovat nevěstinec. Prostituce byla pak zakázaná, jenomže tady v Jerome se stejně ještě provozovala, a to až do roku 1940. Nevěstince ovšem musely zmizet z Hlavní ulice, takže se z této budovy stal v přízemí sklad a v patře bylo našich osm pokojů využíváno jako byty. Nakonec se ale znovu z tohoto domu stal hotel, který tady stojí až dodnes.

Tehdy byla prostituce i velice nebezpečným povoláním. Klientelu tvořili zejména místní horníci a násilí zde bylo na denním pořádku. Spousta děvčat tady proto přišla o život a mezi nimi i majitelka nevěstince, madam Jennie. Jejího ducha můžete dneska vidět buď v Lasovém pokoji, v Krajkovém pokoji, anebo v kuchyni. V kuchyni zejména hází talíři a příbory, pokud nejsou umístěny správně tam, kde mají být. Občas nám taky přemísťuje nábytek nebo roztáčí větráky. Taky má ve zvyku zapínat rádio v pokojích, ve chvíli, když je chodí pokojská uklízet.

Kromě madam Jennie můžete potkat i její přízračnou kočku. Ta se obvykle zjevuje hostům tak, že k nim přijde, nahrbí se, jako kdyby chtěla, aby ji k sobě vzali, jenomže když k ní vztáhnou ruce, tak najednou zmizí. Občas se také otírá lidem o nohy, zvláště tady dole v lokále a v kuchyni. Ráda také zanechává otisky svých tlapek na čistě povlečených postelích. Hosté mohou občas slyšet její mňoukání a jak si brousí drápky.

Pak tady můžete vidět přízrak staršího muže přátelského vzhledu oblečeného do starých pracovních šatů, který má na hlavě plstěný klobouk. Ten se občas dívá z okna Polštářového pokoje dolů do uličky. Taky nám sem tam přemisťuje obrazy na stěnách, anebo je dává do almary v Líbacím pokoji. Dveře této almary se mají tendenci samy otevírat a zavírat.

Dále tu máme přízrak mladého muže, ale ten už tak přátelský není. I když hostům neubližuje, snaží se je děsit, například foukáním studeného vzduchu z chodby do pokojů hostů. Objevuje se také v Pokoji viktoriánské růže, anebo tady dole v lokále. Na jeho tváři vždy vidíte jeho mrzutý výraz.

V Pokoji viktoriánské růže také můžete cítit vůni růží, ačkoliv tam nejsou. Také se tam sama od sebe pouští a zastavuje voda v umyvadle. Všude v hostinci se sem tam samovolně otevírají a zavírají dveře a socha, která stojí támhle, se občas začne sama otáčet. No a taky tady můžete slyšet milostné vzdychání, ale to asi u nevěstince nepřekvapuje.

Nejvíce podivných věcí se ale děje přímo tady v restauraci. Třeba někdo hvízdne od baru, jak sedíte, aniž by tam někdo byl, anebo tu slyšíte zpěv, přestože tu nikdo není, kovové cedule padají se stěn, sklenice se stolů a elektrické přístroje se samy od sebe pouštějí a zastavují.

Takže… kde byste chtěl začít?“

„Fíha, to je teda síla. Tak tady dole máte teď dost rušno, sem bych se podíval až později večer, když tu bude zavřeno. Mohl bych se ale pro začátek podívat do některého z těch pokojů? Třeba do toho viktoriánského…“

„Ale samozřejmě… Tam bydlí Mary – Katolická myška, takže vás ohlásím a můžete začít s výzkumem.“

„Moment, a to tam bude i ona?“

„No samozřejmě… Vždyť tam chudinka bydlí a vy byste ji chtěl vyhazovat?“

„Já myslel, že si ten pokoj můžu na noc pronajmout.“

„To bezesporu můžete, ale s ní přece…“

„No, tak dobře. Kolik ta noc stojí?“

„Noc…“ podivila se barmanka. „Vy se teda chcete rozšoupnout… První půlhodina stojí 500 dolarů, další 250 a pak je každá další hodina za 100.“

„Cože?“ Vyvalil jsem oči.

„No, nedivte se,“ oponovala barmanka, „vždyť je to pro ni jediný příjem…“

„Ale já po ní nic nechci! Já chci ten pokoj jen vědecky prozkoumat…“

„A po Mary nic nechcete?“

„Ne!“

„Tak dobrá. Stovku na hodinu, ale pokud se jí jen dotknete, platíte plnou cenu…“

„Dobrá, tak platí,“ řekl jsem nakonec odevzdaně a vytáhl stovku jako zálohu.

Barmanka zvedla telefon a oznámila hosta do Pokoje viktoriánské růže. Zanedlouho přišla poněkud unylá dívka v prostých bílých šatech a bez jakýchkoliv známek líčidel. Představila se jako Mary a pozvala mě pokynutím ruky po schodech nahoru.

„Děkuju za výklad,“ otočil jsem se znovu na barmanku, „paní… paní…“ a čekal jsem, že mi řekne své jméno.

„Madam,“ opravila mě. „Madam Jennie…“

Zůstal jsem na ni němě zírat. Ona jen uklonila hlavu na stranu, šibalsky se zasmála a pak odešla z výčepu do kuchyně.

IV

Mary mě uvedla v prvním patře do Pokoje viktoriánské růže. Byl vybavený stroze, v podstatě zde byla pouze jedna postel, noční stolek, lampička, v jednom rohu stůl, dvě židle a ve druhém almara. Na stěnách visel obraz panny Marie a Ježíš na kříži. Vedle dveří bylo rovněž na zdi umyvadlo. Růže tady opravdu voněly, i když jsem je nikde neviděl. Celou ponurou atmosféru ještě dokreslovalo tlumené rudé světlo.

„Nešlo by tu trochu rozsvítit?“ Zeptal jsem se.

„Vždyť je rozsvíceno, to jste si nevšiml?“ Otázala se překvapeně Mary.

„Ano, ale já jsem myslel víc.“

„Víc to nejde,“ pokrčila rameny. „Můžu ale ještě rozsvítit lampičku,“ a rozsvítila ji.

Síla dalších asi 10 wattů ale na viditelnosti moc nepřidala. Vytáhl jsem tedy z kufru několik baterek z Cabella’s, umístil je strategicky po pokoji a rozsvítil. Zakryla si tvář rukama.

„Tohle není moc romantická atmosféra,“ prohlásila zklamaně.

„Já jsem sem přišel dělat vědeckou práci,“ prohlásil jsem.

„Vědeckou práci…“ opakovala, jako by tento pojem slyšela poprvé v životě. „Mě strašně vzrušují muži, kteří dělají vědeckou práci. A co to je?“ Zeptala se.

„V tomto pokoji dochází k paranormálním jevům,“ řekl jsem. „Přišel jsem je prozkoumat.“

„Tomu rozumím,“ řekla tiše, načež otevřela zásuvku v nočním stolku a vyndala nějaký lístek. „Tady…“ podala mi ho, jako bych jí o to žádal.

„Co to je?“ Zeptal jsem se.

„Mám opruzenou pipinku…“ řekla stydlivě. Stále jsem se na ni nechápavě díval.

„Paní doktorka mi napsala mastičku,“ dodala na vysvětlenou, nicméně stále mi nic nedocházelo.

„No, tak jsem šla do lékárny a tam mi tu mastičku připravili,“ začala se na mě dívat, jako bych byl natvrdlý a stále mi strkala pod nos onen lístek.

„No a tam mi tu mastičku připravili a já zaplatila. A paní magistra mi dala tento paragon. No tak ho teď přece můžete vědecky prozkoumat,“ řekla už značně netrpělivě.

„Já jsem neříkal paragonální jevy, ale paranormální jevy,“ opravil jsem ji. „To jsou nadpřirozené věci!“

Nato Mary zrudla, vykasala si stydlivě šatičky, pod kterými kromě svého božského těla už nic neměla, a pokynula hlavou směrem k rozkroku.

„Tak si poslužte, vy svůdníku,“ řekla.

„Proč mi to jako ukazujete?“ Zeptal jsem se.

„Abyste to prozkoumal. Vidíte, jak to mám nad přirozením hezky zarostlé? Vůbec to nestříhám…“ Zachichotala se stydlivě.

„Mary!“ Řekl jsem jí nazlobeně a chtěl se jí dotknout, ale v poslední chvíli jsem si uvědomil, že bych se zřejmě nedoplatil. „Nadpřirozené věci nejsou věci nad tvým přirozením, ale věci, které nejsou z tohoto světa.“

„To jsou jako třeba z Marsu?“

„To taky ne. Prostě věci, které by normálně neměly existovat. Jako třeba ta vůně růží. Cítíš tu vůni růží v tomto pokoji? Přitom tady žádné nejsou.“

„To je můj parfém,“ zachichotala se, pozvedla paži a dala mi přičichnout. Byl to její parfém. Záhada byla vyřešena.

„Dobrá, ale údajně se tady třeba samovolně pouští voda v támhletom umyvadle, anebo se tu zjevují duchové.“

„Na ty možná taky dojde,“ zachichotala se znovu. „V poledne jsem měla fazolky…“ řekla a začervenala se.

„Mary, víš co?“ Řekl jsem nakonec. „Sedni si na tu židli a buď zticha. Já bych to všechno rád stihl za tu hodinu, abych nemusel platit další.“

„A co mám jako dělat?“

„Nic, třeba si hrej, pokud ti to udělá dobře.“

Nato vytáhla z nočního stolku vibrátor, začala si s ním hrát a dělat si dobře. Jenom jsem mávl rukou, otevřel kufr a začal aranžovat přístroje. Některé však bylo potřeba zapojit do zdi.

„Mary, kde máš zásuvku?“ Zeptal jsem se. Ukázala si mezi nohy. „To je marný,“ řekl jsem spíš jen sám pro sebe a po chvíli hledání jednu našel.

Za pár minut bylo vše připraveno a přístroje byly na svém místě. Ještě jsem do rohu místnosti připojil kameru. Otočil jsem se pak znovu pro jistotu k Mary: „Mary, teď prosím tě zůstaň sedět na té židli a buď zticha. Budu natáčet pokus.“

Mary, zřejmě dostatečně vzrušená, náhle zareagovala na impuls, vstala a fascinovaně přešla až ke kříži, na kterém byl připevněný Ježíš.

„Podívej na Ježíše!“ Řekla ohromeně. „Je přibitý na kříži, teče z něj krev, ale jak má přitom napjaté svaly. Tak nádherné svaly! A na nohách taky! Já přímo cítím, jak mě drží v náručí, jak se těmi svalnatými nohami dotýká mého těla. Z rukou mu crčí krev, ale on i tak do mě hluboko proniká. Ach! To je tak vzrušující!“

„Mary, toho člověka křivě obvinili, donutili místního pohlavára, aby ho odsoudil, a pak ho nechali brutálně zavraždit. Tohle může vzrušovat akorát úchyla.“ Odvětil jsem.

„Opravdu? Tak to je mi ho líto. A já si vždycky říkala, proč si nechá dělat takovou masáž zrovna na kříži. To je ale odporné, jak se lidé k sobě dříve chovali. To dneska v naší libertální demokratické společnosti už takové krutosti naštěstí nejsou,“ mudrovala.

„Myslíš? Ty asi nesleduješ současnou politiku…“ namítl jsem.

„Ty myslíš tu nemocnici v Prescottu?“ Zeptala se zmateně, čímž na chvíli zmátla i mě.

Pak mi to došlo: „Ne, té nemocnici se říká poliklinika, ne politika.“

„Aha… už chápu,“ dodala a na chvíli se odmlčela. Pak se zhoupla, usmála se, na tváři jí zasvítil blažený úsměv a pronesla: „Stejně… ty jsi naprosto úžasný. Tak vzdělaný a intolerantní!“

„Cože?“ zeptal jsem se.

„No jako chytrej…“ upřesnila.

„Aha, ty myslíš inteligentní,“ opravil jsem ji.

„Ano, impertinentní!“ zasnila se znovu. „Já miluju impertinentní muže! Mě tak vzrušují! Ach… ach… ach…!“ Pak najednou přestala a dala se do pláče. „Já už nemůžu…“ hlesla tiše.

„Mary,“ řekl jsem jí s potlačovanou netrpělivostí. „Běž si prosím sednout zpátky na tu židli, ano?“

Když tak odevzdaně učinila, dodal jsem: „Tak… a nemluv, ani nehýkej, ani se nevzrušuj, ano?“

Poslušně pokývala hlavou.

Vypnul jsem některé z baterek a ostatní přemístil tak, aby osvětlovaly pokoj ve směru kamery. Dálkovým ovladačem jsem ji spustil a začal: „Vážení diváci programu Channel 6 Plus. Tady je Charlie Furlow a pořad The Arizona Ghost Rider. Právě se nacházíme v Jerome, hlavním městě arizonských paranormálních aktivit, v Pokoji viktoriánské růže v Mile High Inn, kde právě provádím detekci nadpřirozených jevů. V tomto pokoji se má zjevovat duch mladého nevrlého muže a čas od času samovolně pouštět a vypínat voda.

Ti, kteří sledují náš program pravidelně, již vědí, že náš vědecký experiment bude prováděn vašimi starými známými přístroji: DNE, neboli Detektor nadpřirozené energie, základ našeho měření, který zjistí přítomnost veškeré antienergie v daném prostředí. Jak již všichni víme, paralelní svět, ve kterém žijí duchové a zemřelí, je ve skutečnosti antisvět, ve kterém platí zcela opačné fyzikální zákony než v našem lidském světě. Dle našeho chápání bychom řekli, že všechny druhy energií jako je mechanická, elektrická, vlnová, jaderná, tepelná, chemická a další, mají v antisvětě zápornou hodnotu. Asi by vás tedy zajímalo, kterou z těchto energií ve skutečnosti DNE měří. Správná odpověď zní „všechny“. Je to tak trochu způsobeno nedokonalostí měření. Doposud totiž neumíme přesně určit druh této energie. Jsme ji pouze schopni detekovat. Aby nás nemátla její záporná velikost, odmyslíme si znaménko minus a budeme ji považovat za kladnou. Ještě dodávám, že její jednotkou je jeden spook.

Dalším naším pomocníkem je LNE, nebo Lokátor nadpřirozené energie. Ten nám určuje úhel, pod kterým byla energie detekována. Před přístrojem je to 0 stupňů, napravo od něj 90, za přístrojem 180 a nalevo 270.

Ale máme tady další přístroj: AID neboli Aktivistický identifikátor nám určuje sílu nadpřirozeného jevu, který měří jeho aktivitu v jednotkách trottelů. Dalším pomocníkem je naše esdéčko, neboli Spiritistický debilitátor, který měří sílu zapomětlivosti ducha, pokud se tedy jedná o přízrak živé bytosti. Ten nám říká, jak silně si daný objekt uvědomuje svoji existenci, a tedy čím nižší hodnota, tím lepší má duch představu o své totožnosti. Měří se v alzheimerech. Pro neživé objekty, jako je třeba loď nebo popelník, je tato hodnota ovšem neměřitelná a na přístroji se zobrazuje jako nula.

Na závěr tady máme nejnovější a nejrozvinutější přístroj, zázrak moderní techniky, Spiritistický vizualizátor, neboli Spiviz, který spolupracuje se všemi ostatními přístroji a který zaměří a vyfotí nadpřirozený objekt. Nutno dodat, že tento objekt neuvidíme jako klasickou fotografii, ale spíše jako bílou šmouhu na černém pozadí. Bílým se totiž zobrazí nadpřirozená energie. Čím více spooků v daném směru, tím intenzivnější bílá stopa.

Takže jsme si všechno zopakovali a teď se pusťme do práce. Vypínám baterky, takže se nám v pokoji poněkud setmí, ale nebojte se, stále uvidíte, protože světla v pokoji září silou zhruba 40-50 wattů. Takže začínáme!“

Zhasl jsem všechny baterky, nasadil si pouze svou čelovku, kterou jsem ale prozatím zhasl a dal se do pouštění přístrojů. Rozeběhl se DNE, LNE, AID, SD a nakonec i Spiviz. Bootovací sekvence dopadla dobře a přístroje, jejichž kontrolky svítily pouze směrem k zemi, aby nerušily tmu, byly ohraničeny matným zeleným světlem, které značilo jednak funkčnost a jednak vzájemnou komunikaci.

Pokojem se začalo šířit bzučení, drnčení, mírné hvízdání a cvakání dle toho, na jaké bázi který přístroj pracoval. A já komentoval: „Přístroje nám nyní běží naplno. Prozatím se nic neděje, ale teď pozor! Ručička Detektoru se pomalu začíná pohybovat doprava. Jeden, dva, tři spooky! Tři spooky přátelé znamená, že byla detekována nadpřirozená energie. Co nám říká lokátor? Zatím je na nule, což s největší pravděpodobností znamená, že směr ještě nebyl určen. AID, SD a Spiviz jsou rovněž na nule.

Ale pozor, Detektor nyní prudce stoupá vzhůru – deset, dvacet, padesát, sto. Vážení přátelé, stovka spooků, to je velice blízká přítomnost ducha. Šipka lokátoru prudce vyrazila doprava a zastavila se na úhlu 120 stupňů, AID vyletělo na 850 trottelů a postupně stoupá nahoru, až se ustaluje na hodnotě 1000 trottelů. Jsme svědky blízké přítomnosti velice rozrušené nadpřirozené bytosti. Debilitátor vyletěl na hodnotu 50 ale stále nám klesá dolů a ustaluje se na nule. Co znamená tohle? Že jde nepochybně o živou bytost, která si čím dál tím více uvědomuje svoji nadpřirozenou existenci. A co nám říká Spiviz? Ten nám zcela zřetelně zobrazuje postavu. Tato postava je ale nějak zdeformovaná. Zcela určitě nestojí, nýbrž sedí, jak se zdá. Sedí, ale tak nějak divně. Má totiž doširoka roztažené nohy a jednu ruku… panebože…“

Podíval jsem se na Mary.

„Vypněte to!“ zakřičela. Uposlechl jsem a veškerý hluk přístrojů v místnosti ustal. Náhlé ticho bylo přerušované jen jejím tichým naříkáním.

„Vím, že jsem mrtvá,“ řekla. „Teď už ano. Zabil mě ten mladý nevrlý chlap. Byl to můj zákazník. Přišel už rozzuřený, strhal ze mě šaty a začal mě znásilňovat. U toho mě prudce škrtil. Byla to neskutečná bolest – jak na hrdle, tak tam dole, ale zároveň se mě zmocňovalo vzrušení, které už už vybuchnout, ale nikdy k tomu nedošlo. Uškrtil mě totiž těsně předtím. Nevím, jak dlouho bloumám po tomto domě a chci toho vrcholu dosáhnout, protože je to zkrátka nesnesitelné. Ale teď už vím, že tady klid nikdy nenaleznu a ten vrchol už nikdy nepřijde. Poznala jsem to díky vám. Děkuji vám, Charlie, a sbohem.“

Po těch slovech zmizela. Chvíli jsem zůstal stát jako opařený. Pak jsem otočil hlavu směrem ke kameře a řekl: „Právě jste slyšeli zpověď ducha, a to v přímém přenosu pro naši televizi Channel 6 Plus.“

Začal jsem si celý záznam netrpělivě přehrávat, když jsem si uvědomil, že jsem Mary záměrně umístil mimo záběr kamery, jelikož jsem si myslel, že jde jenom o otravnou společnici, která mi překáží. Já blbec jsem ducha, úlovek, po kterém baží všichni duchařští nadšenci světa, nenafilmoval. Měl jsem jen záběr na Spiviz a na údaje z několika dalších přístrojů, o kterých mi ale kdokoliv může tvrdit, že šlo o podvrh.

Když jsem došel k pasáži, kde jsem vypnul přístroje a nechal Mary mluvit, ozvalo se jen šumivé ticho. Zesílil jsem ho na maximum. Kromě ohlušujícího šumu ale nebylo slyšet nic. Až pak mě náhle skoro vyrazil ušní bubínky vlastní hlas: „Právě jste slyšeli…“ Prudce jsem ztlumil hlasitost, doposlouchal zbytek své věty a kameru vypnul.

Rychle jsem si sbalil fidlátka a sešel do přízemí.

„Pane, zapomněl jste si tady stovku!“ Volal na mě barman. Po Jennie nebylo ani památky.

„Vy tady obsluhujete?“

„Ano, ale asi jsme se museli minout. Viděl jsem vás, když jste přicházel, ale měl jsem zrovna nějakou práci. Volal jsem na vás, že hned přijdu, ale vy jste asi neslyšel.“

„A Jennie tady neobsluhovala?“

„Myslíte Jennie Bautersovou?“ A rozesmál se. „No, ta se tady občas zjevuje jako duch. To tý jste dal tu stovku?“ Přitakal jsem.

„No, tak tu si zase vemte zpátky. Ona prý zákazníky neskutečně odírala. Říká se, že jednou se takto pohádala s kunčoftem o cenu. Chtěla ho natáhnout, co to šlo, protože viděla, jak moc mu o to jde. Nakonec vyplázl to, co chtěla, a odešel za nějakou slečnou do prvního patra tak rozezlený, že si na ni vybil všechen vztek a zabil ji. Byla to nějaká chudá katolická holka, kterou sem dal zlý otčím, protože sám byl slepý a bez práce, a tak nutil takto vydělávat chudáka holku.

No a ten kunčoft pak rozrazil dveře Pokoje viktoriánské růže tak prudce, že průvan otevřel dveře v ostatních pokojích. Na chodbě se tou dobou potulovala Jeannina kočka, která začala před násilníkem utíkat do otevřených pokojů a běhat po čerstvě prostřených peřinách na postelích. Ten chlap začal kočku honit, až ji nakonec prudce zvedl, právě když mu chtěla proběhnout mezi nohama, a zakroutil jí krkem. Rozlícený pak seběhl dolů, kde v amoku umlátil i Jennie. Ta se bránila tím, že po něm házela všechno, co jí přišlo pod ruku, ale nebylo jí to nic platné.

Obě mrtvé pak objevil jeden starší pán, který v době obou vražd stál v okně jednoho pokoje, kouřil a díval se ven do uličky. Asi tam venku byl velký ruch, takže žádné podezřelé zvuky z domu neslyšel. Kromě toho ty osmnáctipalcové stěny, které tady máme, zvuky docela slušně tlumí. Pak ho ale upozornila pokojská, že slyšela nějaký znepokojivý šramot. Tak se vydali chodbičkou zpět a uviděli Mary – nahou a zneužitou. Ten pán pak zoufale běhal po pokojích a hledal po skříních něco, do čeho by ji mohl zabalit nebo nějaký lékařský přístroj… kdo ví. V roztržitosti shodil ze stěn několik obrazů. Pokojská mezitím seběhla dolů, kde uviděla umlácenou Jennie a zděšeně vykřikla. Ten pán pak přiběhl za ní, no a tam ho zchvátila mozková mrtvice. Pokojská to všechno uvedla do policejního protokolu.

Vrah mezitím vběhl dozadu do kuchyně, kde hledal úkryt, protože z ulice mířilo v té době do podniku několik lidí. Nemohl ale najít vhodné místo, proto vyběhl do lokálu, kde minul zděšenou pokojskou a utíkal znovu kamsi nahoru.

Policie po příchodu zjistila, že v Pokoji viktoriánské růže jsou… ano, čerstvé růže. Mary je asi dostala od nějakého dřívějšího zákazníka. Ve váze byla také voda, kterou do ní zřejmě sama předtím napustila. Vrah se skrýval v almaře. Když bylo jasné, že bude odhalen, chtěl znovu vyběhnout a utéct, ale byl zastřelen policistou. To je asi tak všechno.“

Poděkoval jsem barmanovi za informace, zeptal se ho na další místo na letáku a odešel.

V

Při cestě do Connorova hotelu jsem se musel vrátit po Hlavní ulici, přejít První avenue a dojít na křižovatku Hlavní ulice s Jerome Avenue, na jejímž rohu hotel stál.

Když jsem vešel dovnitř, bylo na recepci prázdno, nicméně na mě kdosi mával z přítmí rohu místnosti zvané též Nálevna. Obešel jsem kulečníkový stůl a stanul v místech, kde stálo několik pohodlných křesel. Ona osoba byl starší pán. Postavil se, aby mi potřásl rukou, a představil se jako profesor historie Emmanuel Bronson z Univerzity v Grand Canyonu. Dal mi i vizitku a pokynul mi, abych se posadil. Profesor Bronson měl společníka, doktora Callaghana, který v Jerome provozoval soukromou ordinaci.

„Co vás přivádí do Connorova hotelu?“ Zeptal se profesor Bronson. „Vidím, že máte velký kufr, takže asi jedete zdaleka. Jste jenom turista nebo nějaký ten lovec duchů? Počítám, že to první, jinak byste si nenechal ujít Halloween.“

„To druhé,“ přiznal jsem. „Jmenuju se Charlie Furlow a pracuju pro televizi Channel 6 Plus. Sídlíme v Glendalu, čili ano, je to trochu z ruky, nicméně zase ne tak daleko. A jedu sem lovit duchy, nicméně jsem měl problémy s autem, takže jsem dorazil až teď.“

„Nic si z toho nedělejte,“ řekl klidně profesor Bronson. „V tomto hotelu totiž na nic nadpřirozeného nenarazíte, ani teď, ani na Halloween.“

„Jak to víte?“ Zeptal jsem se. „Mám ho uvedeno v tomto letáku jako místo s paranormálními jevy,“ a ukázal jsem profesorovi leták.

A profesor Bronson začal vykládat: „Connorův hotel postavil, jak se dá předpokládat, jistý Connor – David Connor – v roce 1897. Původně to byl třípatrový hotel s dvaceti pokoji. Tedy třípatrová byla pouze jeho část ležící na silně se svažující Jerome Avenue. Z hlavní ulice, kde vede i vchod do hotelu, byla budova pouze dvoupatrová.

Connor od začátku zamýšlel vystavět hotel především pro zámožnou klientelu. Však také za noc požadoval tehdy nehoráznou sumu celého jednoho dolaru. Nicméně jelikož byl hotel vystavěn před tím, než vstoupil do platnosti zákon o stavbě budov výhradně z cihel nebo kamene, působila tato dřevěná stavba jakožto lákadlo pro bohaté dost přihlouple.

Hotel se však přesto stal velice navštěvovaným místem. Nicméně po roce a něco v září 1898 poprvé vyhořel. Connor byl však pojištěn a na plnění získal 14,500 dolarů, které mu umožnily hotel znovu vystavět. Toto se opakovalo ještě několikrát. Říká se, že alespoň jeho kamenná podezdívka a fakt, že vždy přišel požáru jako první na ránu, zachránily ostatní domy ve městě před jistou zkázou.

V srpnu 1899 byl hotel znovu otevřen a rychle se stal špičkou na celém Západě s nadstandardním vybavením, plnou elektrifikací, zvonkem na služebnictvo ze všech pokojů a vlastní dopravou hostů přímo ze železniční stanice.

Na začátku 20. století jak hotel, tak i městečko Jerome prosperovalo, zejména díky těžbě mědi. V dobách své největší slávy mělo kolem 15 tisíc obyvatel, což se s dnešními 459 obyvateli jen těžko srovnává. Začátkem třicátých let však bylo nerostné bohatství vytěženo a hotel musel v roce 1931 zavřít. Tehdy ho vlastnil Connorův syn, který spodní patro pronajímal pro komerční účely, nahoře v pokojích ovšem nikdo nebydlel.

V roce 1950 se uzavřely poslední doly a Jerome se stalo, jak se říká ‘městem duchů‘. Pozor, na odlišný význam tohoto spojení. Myslelo se tím, že bylo opuštěné a budovy neobydlené, nikoliv, že by zde strašilo, i když právě na tomto aspektu jsou zdejší legendy založeny.

V šedesátých letech však do Jerome opět přicházeli lidé, zejména ti, kteří holdovali starým časům, a z městečka se stalo turistické centrum, které lákalo zejména na umělecké ateliéry. Hotel znovu otevřel, i když se počet místností zredukoval na deset, a stal se z něj hotel pro méně majetné.

V osmdesátých letech musel být hotel znovu zavřen, protože nesplňoval bezpečnostní normy. Nicméně v roce 2000 ho stávající majitel opět zrenovoval, otevřel, interiérům vrátil původní podobu, a samozřejmě hotel vybavil veškerými moderními vymoženostmi.

No a teď, což vás asi nejvíc zajímá – paranormální jevy: V pokoji číslo 1 má strašit nějaká žena. V noci cosi šeptá a občas se směje. Taky se občas ozve jakési škrábání. Vůbec první host, který v tom pokoji přespal, byl místní elektrikář. Zvuky mu nedaly spát, no a když potom ucítil vedle sebe chlad a začal mít pocit, jako by si ona žena na něj lehla, okamžitě vstal, pelášil ven a zbytek noci probděl ve svém pickupu. Poté hosté hlásili další podivné věci, například, že almara se sama od sebe otevírala, nebo že se na fotografiích na stěnách objevovaly divné výjevy. Později jeden umělec, který v tomto pokoji přespal, vykládal, že se mu zdálo o nějaké ‚ženě v červeném‘, a podle podobizny ze snu ji pak ztvárnil na támhleté nástěnné malbě, která se nachází rovnou pod pokojem číslo 1.“ Bronson ukázal směrem k protější zdi.

“‘Žena v červeném‘ se sama zjevuje tady v Nálevně, ale jenom občas, když je tu nějaký host sám. Jenom tu prý tak stojí, hledí na hosta a pak najednou zmizí.

V pokoji číslo 2 se sem tam přemisťují jak drobné předměty, tak i celé kusy nábytku. Z pokoje číslo 4 se zase občas ozývá vrčení psa a pokašlávání starého muže. V pokoji číslo 5 čas od času hostům vstávaly vlasy na hlavě, slyšeli divné zvuky a na určitých místech cítili jak horko, tak chlad. V tomto pokoji se také často porouchávala jak světla, tak televize. Občas se také samovolně spustil alarm na budíku vedle postele. Ať už je v tom pokoji cokoliv, zjevně si to rádo hraje s elektřinou. Pak taky v koupelně, která byla společná pro celé patro, slyšela žena opakované volání nějakého muže, ačkoliv v tu dobu byla na patře sama.

Nějaká skupinka lovců duchů prý rovněž cítila něčí přítomnost na chodbách hotelu. Pořídili i nějaké fotografie, na kterých měly být zachyceny rozmazané siluety nějakých postav. Ale popravdě vám řeknu, že této historce věřím asi nejméně ze všech.“

Bronson skončil se svým poutavým povídáním a nastala chvíle ticha. Profesor asi čekal, že teď řeknu něco já, ale než jsem se k tomu dostal, přitočil se ke mně číšník: „Vidím, že jste si ještě neobjednal,“ řekl. „Co si budete přát?“

„Arizonskou žitnou,“ řekl jsem. „Může být Sacred Stave?“ Zeptal se. „Jasně. A k tomu vodu, prosím,“ odpověděl jsem.

„No, a co tady hodláte přesně provádět vy?“ Bronson navázal na předchozí rozhovor. Z té otázky byl cítit jakýsi despekt.

Stručně jsem mu popsal přístroje Joeova strýce a jejich schopnosti, ale profesor Bronson se přitom tvářil čím dál tím nedůvěřivěji.

„Milý pane Furlowe,“ řekl pak, když už jsem pomalu usrkával svého panáka žitné, „pokud mi vysvětlíte princip těch strojů, tedy jakým způsobem a za jakých okolností ukazují ony obskurní hodnoty, o kterých mluvíte, pak se můžeme bavit na seriózní úrovni. Odpusťte mi ten tón, ale jakožto člověk, který absolvoval vysoké vzdělání, dávám přednost faktům před domněnkami.“

Uznal jsem, že na tomto postoji něco je, a svěřil profesorovi, že jsem rovněž vysokoškolsky vzdělaný člověk. O přístrojích rovněž pochybuji, nicméně jsem je viděl už v praxi, a to naposledy dnes. Stručně jsem mu pak vylíčil příhodu s Jennie a Mary.

Profesor Bronson poslouchal a zdálo se, že ho ta historka přece jen zaujala.

„Jakožto historik připouštím, že něco jako duchové existuje. Těchto historek totiž koluje hodně a vykládali je i jinak zcela důvěryhodní lidé včetně několika mých příbuzných. Ačkoliv to nemám osobně nijak vědecky podloženo, vytvořil jsem si na přítomnost duchů svou vlastní teorii. Nicméně i tak jste se stal v případě oné Jennie obětí rafinovaného podfuku,“ řekl.

„Proč si to myslíte?“ Zeptal jsem se.

„O čem vám přesně ta údajná Jennie vykládala?“ Zeptal se on.

„O historii toho hotelu.“

„A zmiňovala se o současnosti?“

„Samozřejmě,“ řekl jsem.

„A v tom je právě ten zádrhel. Duchové žijí v nekonečně dlouhém okamžiku své smrti. Lépe vám to vysvětlí tady pan doktor. Neustále se zabývají přítomností, kterou pro ně je moment vlastní smrti. Duchové nemívají ponětí o ostatním světě, dokonce ani o dalších duších, kteří mohou být připoutaní na stejné místo. A už vůbec ‚nejdou s dobou’, jak se říká.“

„To znamená, že když se jich třeba zeptám, kdo je dnes prezidentem, tak to nebudou vědět?“

Profesor se pousmál: „To není zrovna vhodná otázka, protože to nebude vědět ani většina živých. Oni vám pravděpodobně tak akorát řeknou, že je to ten chlápek, kterého nechtěli. Ostatně kolikrát pochybuju o tom, jestli to ví on sám,“ dodal sarkasticky. „Měl jsem tím na mysli cokoliv, co se stalo po jejich smrti. A proto žena, která tvrdí, co se po její smrti stalo s hotelem, jednoduše není duch, ale živý člověk. Ostatně v Mile High Inn to dělají běžně. Barman tvrdí, že si musel odskočit, a namísto něj se tam objeví žena, která se vydává za Jennie. Je to běžná past na turisty, kteří se potom mohou chlubit, že mluvili s duchem, a tím sami dělají hotelu reklamu.“

Musel jsem uznat, že to zní logicky.

„A navíc, Jennie Bautersová v tom hotelu ani nezemřela. Zastřelil ji až její milenec v roce 1905 v Kingsmanu, takže ten duch, o kterém vám říkali, že to byla ona, musel patřit asi někomu jinému,“ dodal, čímž ubral barmanovu vyprávění na věrohodnosti. „Nicméně u té Mary si jsem skoro jistý, že jste skutečně viděl ducha,“ pokračoval. „Ona se totiž v žádných historkách sama nevyskytuje, jenom jakési to milostné vzdychání, které může ovšem patřit komukoliv. Navíc to zapadá do událostí, které se v tom hotelu skutečně staly. Je to každopádně pro mě zajímavá novinka. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by duch prostitutky strašil na nějakém místě jenom proto, že nedosáhl sexuálního vrcholu… Promiňte…“ Profesor se neubránil potlačovanému smíchu.

„Tak doktore, řekněte na to taky něco,“ obrátil se ve snaze zahnat trapnou chvilku na svého společníka, který až doposud bedlivě naslouchal a s dlaněmi spojenými k sobě se dotýkal svých úst a nosu.

„Já nejsem psycholog, profesore…“ ozval se doktor Callaghan.

„Ale nebuďte přece tak zatraceně korektní,“ odvětil profesor. „Přece k vám také chodí lidé s psychickými problémy, takže na to nějaký názor máte.“

VI

„Dobrá tedy,“ nechal se obměkčit doktor, „duchové jsou sice entity z jiného světa, připustíme-li, že existují. Nicméně pokud to jsou skutečně duše lidí, kteří kdysi žili, pak tady vidím jistou spojitost.

Víte, člověk je ve skutečnosti tvořen tělem a duší. Spousta materialistů o tom nechce ani slyšet, nicméně tělo bez duše je jen mrtvá, i když po nějakou dobu stále biologicky činná hmota. Ta činnost už se však týká pouze rozkladu těla, nikoli životních funkcí člověka. A že duše skutečně existuje, to bylo rovněž empiricky potvrzeno, když někdo spočítal rozdíl hmotností živého a pak toho samého, jenže zesnulého, člověka. 20 gramů tvrdí tento závěr. Ale přesto, že je duše tak lehká a v zásadě materiálně neuchopitelná, může žít bez těla dál, a kdoví, jestli může vůbec kdy zemřít.

Lékařská věda se z 95% zabývá výhradně tělesnou schránkou. Jsme schopni popsat všechno, co vidíme – fyzické procesy, chemické procesy, mechanické procesy, koordinaci jednotlivých orgánů, a podle představy, jak by mělo ideální tělo fungovat, mu jsme schopni pomocí léků, terapií a vitamínů dodat to, o čem si myslíme, že potřebuje. Na druhou stranu duši nejsme schopni pozorovat vůbec. A snad proto se vyrojila řada takzvaných médií, kartářek, věštkyň a dalších šarlatánů, kteří pomocí svých neexaktních, a tím pádem pochybných metod manipulují lidskou myslí. De facto nejserióznější a nejméně škodlivé teorie jsou ty náboženské. Samozřejmě vyjímaje různé extrémní náboženské sekty. Nicméně třeba takové křesťanství, v zásadě bez ohledu na denominaci, dává lidským duším směr podložený biblí, který když už nepomáhá, tak alespoň neškodí.

Lékařská věda v podstatě z bezradnosti uměle transformuje duševní nemoc na nemoc těla, i když dobře ví, že tělo není zdrojem těchto problémů. Jenomže vždy je lepší u pacientů s duševními potížemi utlumit jejich mozek, aby se tím neprojevovaly jejich sekundární, tedy tělesné příznaky. Toto je ovšem velice alibistické, protože utlumením těla se utlumuje i duše, která není schopna plně fungovat a s potížemi se vypořádat vlastními silami. Často to tak vede k totální devastaci těla, přičemž duševní obtíže se nijak nezlepšují.

Duševní problémy způsobené náhlými traumaty jako je autonehoda, fyzické napadení, zrada milované osoby nebo smrt blízkého člověka typicky časem odezní. Duši v tomto ohledu pomáhá tělo, které se stále vyvíjí, buňky odumírají a vytvářejí se nové. Duše také vstřebává další informace o světě, přicházejí nové události a zkrátka život ‚jde dál‘. Časem se tak stane, že trauma otupí. Duše si vytvoří odstup, anebo fyzický blok, který pomůže prožitý emocionální zážitek překonat. Je pak třeba dbát na to, aby tato časová a psychická bariéra zůstala neprolomena, tedy že se někdy v životě nepřihodí něco, co onen blok překoná a dávno zapomenuté trauma vypluje na povrch. To může být kolikrát horší než samotný původní zážitek, protože takto prolomenou bariéru nelze jen tak zacelit, ale je potřeba vystavět bariéru novou a na jiném principu.

Duševní nemoci, které se časem zhoršují, jsou závažnější. Tady hraje čas opačnou roli, tedy nehojí, nýbrž prohlubuje trýzeň. Zde má ovšem člověk znovu velkého pomocníka, a tím je tělo. Umět duševní potíž převést na potíž materiální, je možná nadlidský výkon, nicméně právě proto, že máme tělo, tak je to možné. Z toho důvodu taky doporučuju mým pacientům s podobnou prognózou co nejčastější pohyb na čerstvém vzduchu, vykonávání činnosti, které je baví, ideálně sportu, pokud možno absence jakýchkoliv moderních vymožeností, jako jsou počítače, mobily, herní konzole a hlavně televize – ne kvůli její samotné fyzické činnosti, třeba že kazí oči, ale hlavně kvůli programu. To všechno má pozitivní dopad na tělo i na duši, i když pouze sekundárně.

No, ale to jsem asi moc odbočil. Zkrátka jsem chtěl dospět k tomu, že živý člověk má vždy nejen naději, ale i obrovskou příležitost vyléčit útrapy své duše pomocí těla, pokud tedy uznáme, že pro duši efektivní léčba zatím neexistuje. Představte si ale, že to tělo nemáte, že vaše duše ustrne v onom trýznivém okamžiku a není se schopna ani posunout kupředu, ani přenést tíhu svého trápení na tělo. Tomuto říkám pravé peklo. Je to něco jako trčet v zaklesnutém autě na kolejích, když jede vlak, nebo jako být připoután na dně propasti, do které začne téct voda, nebo jako vyskočit z letadla a nemít otevřený padák. Je to hrůza. Tyto hrůzy v reálném životě vždy dříve nebo později skončí, i když většinou tragicky. Ale představte si, že v této hrůze žijete věčně. Že se vlak nekonečně dlouhou dobu přibližuje, že voda ve studni nekonečně dlouhou dobu stoupá a vy už jen tak tak dokážete dýchat, nebo že se země nekonečně dlouhou dobu přibližuje, vy stále zažíváte tu hrůzu, co se stane, až dopadnete, jenomže stále dopadnout nemůžete. To je úděl těchto duchů… pokud ovšem připustíme, že skutečně existují.“

Nastalo ticho, zatímco jsme jak já, tak profesor Bronson mlčky přikyvovali a vstřebávali právě dokončenou doktorovu přednášku. Venku se začalo smrákat. Tady na jihu probíhá stmívání vždy daleko rychleji než na severu. Dává to smysl vzhledem k otáčení země a její poloze ke slunci. Nicméně mi bylo jasné, že času na můj dnešní výzkum ubývá. Mohlo být tak kolem půl sedmé. Vzhledem k tomu, že se v Arizoně nemění letní a zimní čas, dochází ke setmění o hodinu dříve než v jiných státech se stejnou zeměpisnou šířkou.

„Velice poutavé,“ řekl jsem zdvořile. „Nicméně zřejmě vás budu muset opustit, protože mě čeká ještě další výzkum.“

„No, když už jste tady, pane Furlowe,“ ozval se opět profesor, „nechtěl byste nás zasvětit do funkcí těch vašich přístrojů?“

„Velice rád,“ řekl jsem potěšeně, „ale pokud se nemýlím, řekl jste, že tady teď na nic nadpřirozeného nenarazím. Takže ani ty přístroje vám nic neukáží.“

„No, to jsem sice řekl,“ připustil profesor, „nicméně má teorie se odvíjí od toho, že trauma všech těch duchů, o kterých jsem vám vyprávěl, pochází z dob požárů. A jak už jsem uvedl, první požáry byly v září a v srpnu, v listopadu k nim vzhledem k umírněnosti počasí nedochází. A proč by se měli duchové zjevovat jindy než v období svých traumat? Nicméně jsem shodou okolností ubytován v pokoji číslo 1, takže co kdybychom to zkusili tam? Třeba nám bude přát štěstí.“

Oba jsme s doktorem byli pro, a tak jsme se vydali do profesorova pokoje.

VII

Pokoj číslo 1 byl zařízen o něco útulněji než Pokoj viktoriánské růže nebohé Mary. Byl tu nejen dostatek světla, ale také pohodlné křeslo s přednožkou, malý sekretář, malá lednička a trezor. Stěny rovněž nebyly zdobeny žádnými náboženskými motivy, nýbrž celkem vkusnými světskými obrázky.

Naaranžoval jsem přístroje do příslušné konstelace, zatímco oba mí společníci mě se zájmem sledovali. Upozornil jsem je, když bylo vše hotovo, a přístroje pustil.

Detektor nejprve neukazoval nic. Pak se velice váhavě dostal na hodnotu jednoho spooku. Po několika minutách dosáhl dokonce hodnotu pěti, ale dále už hodnota nerostla. Oproti tomu lokátor docela nekompromisně zamířil na hodnotu kolem 160 stupňů, což ukazovalo zhruba do protilehlého kouta místnosti. Tam byli v tu dobu i dva moji společníci.

„Znamená to, že by snad jeden z nás měl být duch?“ Zeptal se pobaveně profesor.

„Nemyslím si,“ řekl jsem vážně. „Aktivistický identifikátor je skoro nulový, i když nepatrně kladný, a debilitátor je na nule. To nesouvisí s vaší inteligencí, ale s faktem, že pokud tady máme nadpřirozenou věc, jedná se tak maximálně o objekt, nikoli o ducha.“

Zadíval jsem se na Spiviz, který ukazoval pouze matnou, téměř neznatelnou šmouhu směrem, kam ukazoval lokátor.

Udělali jsme ještě několik dalších pokusů a měnili polohu lokátoru. Ten celkem neomylně ukazoval stále do stejného rohu místnosti.

„A jste si jist, že je to vůbec v této místnosti?“ Zeptal se profesor. „Není to někde za zdí, nebo dole v Nálevně, nebo nahoře na střeše?“

„Těžko říct,“ odtušil jsem.

Doktor začal proklepávat stěny. Když pak přistoupil do rohu, kam lokátor směřoval, najednou se zarazil.

„Je tu nebývalý chlad,“ řekl. „Přitom tu odnikud nemůže táhnout. A navíc se říká, že pokud je vám zima, ať si stoupnete do rohu, protože tam je devadesát stupňů.“ Podle druhu humoru zřejmě pocházel z Anglie, což ostatně naznačovalo jeho jméno.

„Nechci být skeptik,“ ozval se profesor, „nicméně začínám mít pocit, že všechny vaše přístroje pracují na bázi teploměru, možná velice sofistikovaného, nicméně stále jen teploměru, a že ten váš Spiviz je obyčejná termovize.“

Nevnímal jsem ho ovšem. „Moment,“ řekl jsem namísto toho doktorovi a pokynul mu, ať poodstoupí. Klekl jsem si na zem a opatrně odhrnul z roku místnosti koberec. Byly pod ním parkety, poněkud zčernalé tím, jak se po desetiletí neudržovaly. Po chvíli zkoumání jsem zjistil, že jedna z nich je uvolněná. Jal jsem se ji vyjmout.

Vtom mě ovanul chlad a zpod parkety bylo na nepatrný okamžik vidět malý, téměř neznatelný obláček studené páry. Ovanul mě nebývale silný chlad, který ovšem po chvíli zmizel. Odstranil jsem i pár dalších parket a objevil v podlaze skrýš, ve které se rýsoval obal skrývající cosi obdélníkového.

Když jsem těžký předmět vyndal a rozbalil, viděl jsem, že je to kniha. Na přilepeném štítku stál ručně psaný nápis „Kronika Connorova hotelu“. Ukázal jsem objev svým společníkům, položil knihu na sekretář, rozsvítil lampičku a začal v ní listovat. „Září 1898“ byl jeden z prvních záznamů.

„…tou dobou taky přibyl do hotelu pan Williams s chotí. Pan Williams byl obchodní zástupce železniční společnosti a se svou chotí zde trávili pozdní letní dovolenou. Zatímco on příliš s ostatními hosty nekomunikoval, jeho paní byla velice společenská.

Svým neustálým švitořením si brzy získala náklonnost jak celého personálu hotelu, tak i velké části hostů. Byli však i tací, se kterými si zrovna nepadla do noty. Jedním takovým byl i pan Rowley, ocelářský magnát, který v hotelu trávil léto. Minulý rok, když jsme otvírali, zůstal od otevření až do konce září. Letos přijel v červnu a na konci září opět hodlal odcestovat.

Manželé Williamsovi plánovali zůstat čtyři týdny, tedy rovněž prakticky do konce září, což panu Rowleymu bylo velmi proti srsti. Navíc měli pokoje blízko sebe. Williamsovi bydleli v jedničce a pan Rowley ve čtyřce. Panu Rowleymu sice už zemřela žena, ale nebyl zde sám. Měl s sebou svého psa.

Paní Williamsová chodila vždy pěkně oblečená, ale bylo vidět, že miluje bílou. „Bílá je pozitivní barva,“ říkala vždy a kromě několika dní, kdy vytáhla ze svého šatníku i jiné barvy, především pak bledě modrou a růžovou, používala výhradně bílé šaty.

Pan Rowley si několikrát stěžoval přímo řediteli hotelu, že v pokoji Williamsových se dějí nepřístojnosti. Neustále chichotání, špitání, rozpustilý smích a pak, jak jinak, milostné vzdechy. Paní Williamsová se v tomto nijak nekrotila a dřevo, ze kterého byl hotel postaven, také není bůhvíjak zvukotěsný materiál.

V onen osudný den, kdy zde došlo k požáru, se však paní Williamsová překvapivě celý den neukázala. Pan Williams říkal, že jí není dobře, nicméně, že večer přece jen přijde na večeři. Těsně před ní vyšel do patra, slyšel z koupelny zvuk sprchy, a tak na svou manželku zavolal, ať si pospíší. Ta mu odpověděla, že za chvíli bude hotová. Pan Rowley byl tou dobou rovněž ve svém pokoji.

Požár zachvátil hotel velice nečekaně, když prudký vítr zavál plameny otevřeným oknem v prvním patře z Hlavní ulice. Pan Williams neváhal a spolu s několika odvážnými lidmi vyběhl nahoru. Na chodbě nehořelo, nicméně kouř byl natolik intenzivní, že ztěžoval dýchání. Pan Williams doběhl k pokoji číslo 1, kde se svou chotí bydlel, a prudce chytl za kliku. Nelidsky zakřičel, protože klika byla kovová a silně rozžhavená. Spálil si chudák ruku, která se navíc ke klice přiškvařila. Jeden ze členů personálu, pan Haley, vběhl do pokoje číslo 2, kde se snažil najít cokoliv, čím by mohl obalit kliku, aby šel pokoj číslo 1 otevřít. Ve zmatku ho napadlo urvat část koberce, jenže pak uviděl sekretář, který stál na volném kusu koberce. Odsunul jej proto a koberec zpod něj vytáhl. Rychle jej namočil v umyvadle, voda naštěstí tekla, a pak vběhl zpět do chodby.

Pana Williamse tou dobou odtrhli od kliky a nepříčetně křičícího nesli zpět dolů do Nálevny. Pan Haley zatím přiložil mokrý koberec na kliku a stiskl. Dveře se však neotevřely. Zevnitř z pokoje do té doby neslyšel nic, ale pak se mu zdálo, že slyší slabé škrábání na dveře. Zjistil, že v zámku je zvenčí klíč. Jako kdyby tam chtěl někdo paní Williamsovou úmyslně zamknout. Opět vybaven ochranným kobercem klíčem otočil a otevřel dveře. Těsně za nimi ležela paní Williamsová. Její bílé šaty plály jasně rudou barvou, oči měla otevřené děsem dokořán, ale už nežila.

Jelikož kouř byl už natolik silný, že se sám pan Haley rozkašlal, rozhodl se rychle chodbu opustit a vrátit zpět, aby si sám zachránil život. Když probíhal okolo pokoje číslo 4, kde bydlel pan Rowley, zdálo se mu, že zaslechl Rowleyho kašlání a štěkání jeho psa. Asi oba zůstali rovněž uvězněni ve svém pokoji. Pan Haley se už ale nezdržoval, a rychle začal sbíhat schody do Nálevny. Ty se pod ním ale náhle probořily, protože dřevo už bylo dost porušené požárem. Poslední lidé, kteří ještě v Nálevně zůstali, ho vytáhli zpod trosek a vynesli ven.

Když bylo dílo zkázy dokonáno, zjistili jsme, že oběťmi byly skutečně paní Williamsová, pan Rowley a jeho pes. Všem ostatním se podařilo dostat ven včas. Pan Williams měl svou ruku silně popálenou, nicméně mu ji nakonec nemuseli amputovat. Otázkou zůstává, proč právě pokoje 1 a 4 zůstaly zavřené. Asi se to už s jistotou nikdy nedozvíme, ale obecně se má za to, že pan Rowley zamkl paní Williamsovou schválně, protože si chtěl užít večeři bez její neustálé štěbetavé společnosti, kterou ho rušila. Když slyšel, že na ni manžel volá do koupelny, vyšel ven ze svého pokoje, otevřel její pokoj, vytáhl ze zámku klíč, pokoj zavřel a zamknul ho zvenčí. No a jeho vlastní pokoj? Při prozkoumávání jeho dveří jsme zjistili, že byl odemčený. Klika se ale z nějakých nepochopitelných důvodů zasekla. Že by odplata osudu za to, co udělal paní Williamsové?“

Listoval jsem kronikou dál, když jsem zjistil, že je do ní volně vložen jakýsi list. Byl to nějaký dopis. Stálo v něm: „Pane Connor, máte to víceméně hotový, ale musím vás upozornit na pár drobností. Ten materiál, co jste nám pořídil, bohužel nevystačil na všechny ty serepetičky, které jste chtěl nainstalovat do všech pokojů. Vymýšleli jsme s klukama, jak to udělat co nejúsporněji, no ale nakonec v pětce jsme museli něco slevit. Jde hlavně o ten nápor. Pokud v kuchyni zapnete více spotřebičů naráz, tak se to projeví právě v pokoji pět, kde z bezpečnostních důvodů vypadne zásuvka. Taky nahoře na střeše je nad tímto pokojem hlavní rozvod, ale neuzemněnej. Znamená to, že pokud rozsvítíte světlo pod tímto pokojem, tak že mezi těmi dvěma místy vznikne elektrickej potenciál. Ten je v zásadě neškodnej, ale občas můžou sem tam vstávat lidem vlasy na hlavě. Taky do těch míst nedoporučuju dávat postel. Ne všude v tom pokoji jsou ve zdech izolovaný dráty, takže pokud se vám nějaká místa budou zdát horká, tak je to právě proto. Zase na druhou stranu trubky se studenou vodou jsou občas tak nešikovně nainstalovaný, že se dotýkají stěn, takže když na ni šáhnete, může být na několika místech i studená. Ale to už je věc instalatérů. Za můj tým vám doporučuju to spravit. Není vyloučeno, že by to jednou mohlo způsobit další požár. Jenom vám osobně říkám, že já už do toho hotelu nikdy nevkročím. To, co jsem zažil tu noc v jedničce, mi stačilo na celý život. S úctou a pozdravem, J. C. Clark, Central Electric LLC.“

Profesor Bronson a doktor Callaghan jenom přikyvovali. Nebylo co dodat. Záhada Connorova hotelu se zdála objasněna.

Jelikož mezitím padla tma, rozloučil jsem se s oběma pány a směřoval k další budově uvedené v letáku oné dívky, kterou jsem tehdy potkal v Cave Creek.

VIII

Jeromský Grand Hotel stojí na Kleopatřině kopci, nejvyšším místě v tomto městečku, a z jeho oken je na celý Jerome a okolí krásný výhled. Cesta k němu vedla pochopitelně do kopce a svižným tempem jsem ji zdolal za 10 minut, když jsem z Hlavní ulice přešel na Clark Street, a poté začal po Hill Street stoupat až k hotelu, který je označen číslem 200. Tahat kufr s přístroji, i když na kolečkách, mi připadalo už trochu nepraktické, nicméně jít k pickupu, ke kterému bych se musel vracet opačným směrem, se mi nechtělo. Nehledě na to, že jsem nechtěl riskovat, že bych teď večer už nenašel místo k parkování, možná ani to původní ne.

Cink! Zvonek na recepci se rozezněl a za chvíli přišel postarší pán s licousy.

„Přejete si?“

„Rád bych si zde zamluvil pokoj,“ řekl jsem rovnou. Přece jen už se připozdívalo a já jsem plánoval někde slušně přespat, a to třeba i na místě, na kterém zrovna nestraší.

„No, už máme bohužel plno, ale moment…“ Zadíval se na monitor a po chvíli klikání myší řekl: „Teď vidím, že se nám jeden pokoj uvolnil. Je to ovšem balkónový pokoj 34.“

„Dobrá, tak mi dejte balkónový pokoj 34.“

„Jste si jist?“

„Ano,“ odpověděl jsem překvapeně. „Proč ten dotaz?“

„No, já jen, že je zrovna 2. listopadu.“

„Správně, to sedí,“ řekl jsem. „Takže teď, když jsme si sesynchronizovali datum, mohl bych dostat ten pokoj 34?“

„No, beze všeho, ovšem na vlastní riziko.“

Zpozorněl jsem: „Nechtějte mi namluvit, že tam straší…“ dodal jsem ironicky.

„Tak tím nemohu sloužit, ale vždy z noci ze 2. na 3. listopadu v tom pokoji umírají lidé.“

„Neříkejte, a čím to?“ Zeptal jsem se se zájmem.

„No, asi nebudete zdejší a zřejmě ani nesledujete událost posledních let, jinak byste znal příběh tragédie, ke které tady došlo přesně před pěti lety.“

„Povídejte…“ vybídl jsem ho.

„V tom pokoji se stala trojnásobná vražda, přesněji řečeno dvě vraždy a jedna sebevražda. Jistá žena přišla na to, že její muž jí tu zahýbá s jinou. Zjistila si, jak se dotyčná jmenuje, a vtrhla sem nad ránem s tím, že je to ona a že chce klíče od pokoje 34. Kolega, který měl zrovna službu, jí je vydal, aniž by si zjistil její totožnost. No a ona do toho pokoje vtrhla, když tam ti dva spali, a ubodala je oba nožem. Potom si napustila vanu, podřízla žíly a sama vykrvácela. Musela být velice zoufalá, protože koroner zjistil, že před smrtí plakala.

Zjistil však ještě další věc. Zatímco ta záletná žena zemřela na bodné rány, ten muž ne. I když byl pobodaný na mnoha místech, nebyla žádná z těchto ran smrtelná. Zemřel na náhlý srdeční infarkt způsobený šokem. A to je podstatné.

Od té doby v tomto pokoji vždy na výročí oné hrozné události zemře muž, který tam zrovna spí. Stalo se to před čtyřmi lety, kdy se sem nastěhoval jistý manželský pár. Žena našla ráno svého muže mrtvého. Srdeční infarkt. Před třemi lety si ten pokoj najal jakýsi farář z Page. Rovněž ho našli ráno mrtvého a opět srdeční infarkt. Před dvěma lety se tam nastěhovala jistá žena a jí se nic nestalo. Jenomže minulý rok tam byl opět manželský pár a opakoval se stejný scénář z před čtyř let. Muž zemřel a příčinu smrti můžete hádat. Chcete tedy ten pokoj?“

„Samozřejmě!“ Vykřikl jsem nadšeně a představil se. Recepční udělal jen pochybovačnou grimasu a řekl: „Tak vaši občanku a kreditní kartu…“ Podal jsem mu oboje a on začal vypisovat nějaký formulář.

V tu chvíli na recepci vtrhl jakýsi tlouštík a v závěsu za ním o dost mladší žena pochybného zjevu.

„Tak jsme tady, Holly!“ Řekl nově příchozí ke své partnerce a postavil se za mě do fronty chápaje, že recepční musí nejprve obsloužit mě.

Recepční se však na něj obrátil: „Pokud si chcete objednat pokoj, tak tady tento pán si právě zamlouvá poslední.“

„My už máme rezervaci a počkáme, až pána obsloužíte…“ odvětil tlouštík.

Recepční pokračoval ve vyplňování formuláře, který mi dal nakonec podepsat, a vydal mi klíč od pokoje. „Činí to rovných 300 dolarů. Na pokoji máte i Wi-Fi zdarma. Heslo najdete na nočním stolku. Pravděpodobně se vás to nebude už týkat, ale pro úplnost dodávám, že snídaně se podává od šesti do devíti ráno tady v přízemí. Přeji příjemný pobyt. Výtah je tímto směrem. Stiskněte třetí patro. Pokoj číslo 34 najdete podle šipek…“

„Moment!“ Vykřikl tlouštík. „Vy dáváte tomuto člověku pokoj číslo 34?“

„Ano, právě si ho koupil,“ odvětil nevzrušeně recepční.

„Ale ten pokoj jsme měli zarezervovaný my,“ oponoval tlouštík.

„To je možné,“ reagoval opět klidně recepční, „jenomže rezervace platí pouze do sedmi večer. Podívejte se do smluvních podmínek. Teď je přesně 7.12…“

„No, to snad nemyslíte vážně? My se sem trmácíme až z Philadelphie a vy mi teď řeknete, že mi ten pokoj nedáte jenom proto, že jsem se o pár minut zpozdil?“

„Bohužel, teď má pokoj číslo 34 pronajatý tento pán. Můžete se s ním ovšem domluvit, pokud chcete.“

Tlouštík se obrátil na mě: „Kolik?!‘“

„Jak co, kolik?“ Zeptal jsem se.

„Kolik chcete za to, že mi ten pokoj přenecháte?“

„Podívejte, já jsem sem přijel zkoumat paranormální jevy. To si vážně myslíte, že tu šanci pustím jenom proto, že mi tady nějaký namachrovaný hulvát z Philadelphie přijde poroučet?“

„Víte, kdo já jsem!“ Zařval tlouštík až sklenice v policích poskočily. „Já jsem Bobby Corpse!“

„Charlie Furlow,“ představil jsem se na oplátku.

„No a to si mám urvat límec?“ Pokračoval tlouštík neurvale. „Já jsem TEN Bobby Corpse! Kandidát na senátora. Příští týden byste mě kroužkoval u federálních voleb, kdybyste ovšem bydlel v Pensylvánii.“

„Pochybuju, že bych zrovna vás kroužkoval, ale teď už chápu, že jste velké zvíře, a to teď myslím hlavně obrazně, i když mám pocit, že doslova by to mohlo platit rovněž,“ odvětil jsem.

„Hele, chlape! Neurážejte, jo? Já jsem sem přijel záměrně, protože mám už po krk těch věčných ustrašených konzervativců, kteří věří na duchy. Já jsem materialista! Progresivní liberál! Já věřím ve vědu a pokrok! A víte co? Ano, přijel jsem sem podvádět manželku, tu starou uvzdychanou fuchtli, která neumí nic jinýho, než se starat o děcka. Řekl jsem to tak i médiím. A přijel jsem sem s Holly, což je moje sekretářka. Kost, co?“ A pohodil rukou směrem k ní, aniž by ze mě spouštěl zrak. „A říkám vám, že v tom pokoji prošukáme celou noc, ať se to tomu duchovi, co tam straší, líbí nebo ne. A taky vám říkám, že ráno odsud odjedu čilej, odpočatej a hlavně živej a zdravej!“

„Chápu vaše pohnutky a taktiku vaší volební kampaně, ale mám návrh…“

„Eh?“ Zkřivil tlouštík obličej.

„No, vy si tam klidně můžete užívat, ‘prošukávat noc‘, jak tvrdíte, ale to nebrání tomu, abych tam byl s vámi i já…“

„Vy chcete do trojky nebo co?“

„Ne do třicet čtverky, pokud se ptáte.“

„Vtipnej…“ poznamenal ironicky.

„Nicméně já to myslel tak, že bych si tam měřil,“ pokračoval jsem. „Pracuju totiž jako reportér jedné televize, která se zabývá paranormálními jevy. Ten pokoj je velký, takže se navzájem nebudeme rušit. A nebojte se, nemusíte ubírat ani na decibelech vaší rozkoše.“

„Ten chlap se snad zbláznil,“ obrátil se tlouštík nechápavě na recepčního. Ten jen zvedl ruce na znamení, že se do naší domluvy nehodlá plést.

„Pětistovka,“ řekl mi najednou tlouštík.

„Za co?“ Zeptal jsem se.

„Že mi ten pokoj přenecháte.“

„S tím mi běžte k šípku,“ odmítl jsem.

„Litr!“ Pokračoval v nabídce.

„Chlape, říkal jste, že věříte ve vědu. A já ten pokoj chci právě podrobit vědeckým pokusům,“ oponoval jsem.

„Ne, když tam šukám,“ nedal se obalamutit tlouštík. „Dva litry!“

„To si jako myslíte, že mě tím obměkčíte? Vůbec nemáte tušení, kolik za to dostanu od majitele Channelu 6 plus!“ Řekl jsem rázně. To tušení vážně neměl. Podle největší sledovanosti, kterou jsme kdy měli, by to bylo asi 58 dolarů a 40 centů.

„Tak hele…“ řekl tlouštík a obrátil se na Holly. „Holly, ten kufřík!“ Řekl jí a ona mu podala kožený kufřík z pravého krokodýla, který držela v ruce. Tlouštík ho otevřel, vytáhl štos bankovek a praštil jím o recepční pult. „Přepočítejte si to!“ Poručil mi.

Bylo tam 50 stodolarových bankovek.

„Spokojen?“ Prohlásil vítězoslavně.

„Pokoj je váš,“ řekl jsem. Nebylo to ani tak proto, že bych se chtěl nechat úplatkem odradit od práce, kterou jsem měl rád, ale měl jsem takový zvláštní pocit, že klíč k té záhadě bude ležet jinde než v pokoji číslo 34 jeromského Grand Hotelu.

Recepční mi vrátil poplatek, přepsal formuláře, předal klíč tlouštíkovi a ten se triumfálně s funěním odvalil i s Holly směrem k výtahu.

„Víte o té události ještě něco?“ Zeptal jsem se recepčního, když odešli.

„No, podrobnosti najdete tady v této knížce,“ řekl a ukázal na polici se suvenýry, „anebo v tom přetisku první strany novin z toho rána, kdy k neštěstí došlo.“

Koupil jsem si oboje.

„Pokud máte zájem o historii, doporučuju se podívat do salónku,“ a ukázal mi směr. „Neříkáme tomu přímo muzeum, ale najdete tam některé zajímavosti týkající se historie hotelu.“

Poděkoval jsem a vydal jsem se tím směrem.

IX

Budova hotelu byla postavena v roce 1927. Původně však nesloužila jako hotel, ale jako nemocnice United Verde, která byla jednak poslední důležitou budovou postavenou ve městě, ale také nejvýše položenou v celém Zeleném údolí (verde je španělsky zelený). Byla nejen postavena, aby vzdorovala požáru, ale také otřesům půdy, ke kterým docházelo zejména kvůli odstřelům v důsledku těžby mědi. I na dnešní poměry se jedná o významný stavitelský počin, uvědomíme-li si, že si konstruktéři museli poradit s vyhotovením základů na kopci se sklonem 50 stupňů.

Do roku 1930 se stala United Verde jednou z nejmoderněji vybavených nemocnic v Arizoně. Nicméně, stejně jako u většiny budov ve městě, jí přestalo být zapotřebí ve chvíli, kdy se měď vytěžila a doly zavřely. Stejně tak se i v roce 1950 ukončil provoz nemocnice.

Budova byla po dalších 44 let opuštěná, nicméně až do roku 1971 se používala stále jako nemocnice, a to v nouzových případech. V roce 1994 ji zakoupila Altherrova rodina z těžařské společnosti Phelps Dodge a začala s přestavbou budovy na současný Grand Hotel, který byl otevřen pro veřejnost v roce 1996.

Asi nikoho neudiví, že místo, kde strádalo a zemřelo tolik lidí, bude doslova zaplněno přízraky těch, kteří zde zemřeli a dodnes tu straší. Prakticky už od chvíle, kdy se nemocnice poprvé otevřela, pacienti i personál slýchávali kohosi mluvit, kašlat, sténat, křičet, a to všechno v místnostech, kde ve skutečnosti nikdo neležel. Někteří se domnívali, že to byly duše zemřelých z dob španělské chřipky v roce 1917. Jenomže tou dobou tady ještě žádná nemocnice nestála.

Jedna z prvních zpráv mluvila o přízračné ženě oblečené v bílém, která byla spatřena na nemocničním balkóně krátce po otevření nemocnice. Přízrak se zřejmě považoval za zdravotní sestru, protože bloumal po nemocničních chodbách sem a tam. Když se potom ale budova přestavěla na hotel, duch ženy v bílém naráz zmizel.

Dalším z duchů byl starý vousatý horník. Ten byl poprvé spatřen jedním z pacientů, jak neslyšně pluje chodbou a rozsvěcuje každé světlo, na které narazí. Jedna zdravotní sestra ho zase zahlédla na konci chodby, nicméně, když se k němu vydala, muž záhadně zmizel. Tohoto muže lze občas spatřit i dnes, především na druhém a třetím patře. Na třetím patře bloumá také duch malého, asi šestiletého kluka.

K dalším podivným úkazům patří také zvuky kroků na schodech, dveře, které se samovolně otevírají a zavírají, předměty, které se samy od sebe pohybují, a stejně tak elektrické spotřebiče, které se zapínají a vypínají. Zdá se, že se tyto úkazy dějí hlavně v přítomnosti personálu, kterému tak jakoby někdo dělá naschvály. Někdy dokonce zaměstnanci slyší, jak je někdo volá jejich jmény. Nicméně duchové jsou v tomto ohledu poslušní. Když je někdo okřikne, tak přestanou dělat neplechu. Alespoň na několik dní.

Hlavní vestibul s recepcí je rovněž nabitý nadpřirozenými jevy. Hlavní dveře se samy otevírají a zavírají, jako by někdo přicházel a odcházel, židle se přemisťují za zády recepčních, předměty padají z polic anebo ze stěn. Recepční také občas přijmou hovor z pokojů, ve kterých není nikdo ubytován. Nikdo se také pochopitelně ve sluchátku neozve. No a poblíž původního výtahu, který je dodnes stále funkční, můžeme občas vidět stát starší ženu v bílém.

Nejslavnějším duchem hotelu je však Claude Harvey, přezdívaný též Scotty, který dělal v roce 1935 v hotelu údržbáře. Našli ho chudáka v šachtě pod výtahem. Původně se mělo za to, že to byla nešťastná náhoda, nicméně z vyšetřování vyplynulo, že ho výtah nezabil. Jedni tvrdili, že pod něj záměrně skočil a spáchal tak sebevraždu, ale další verze uváděla, že byl zavražděn a jeho tělo bylo do výtahové šachty umístěno až poté. Tomu nasvědčoval i fakt, že výtah fungoval bez potíží a Harvey byl zkušený údržbář. Jeho jedinými poraněními byl zlomený vaz a malá odřenina za uchem. Případ byl ale přece jen uzavřen jako nešťastná náhoda.

Nicméně po jeho smrti se začaly s výtahem dít podivné věci. Světla ve výtahové šachtě se začala rozsvěcovat a ozývaly se zvuky skřípajícího výtahu, a to i tehdy, když zrovna nejel, a to i dnes, když už je dávno mimo provoz. Někteří také viděli postavu záhadného muže ve sklepě, na schodech a poblíž výtahu. Přízračný muž vypadal údajně vztekle a naháněl lidem hrůzu. Nikomu však nikdy nezpůsobil žádnou újmu. Spousta lidí si myslí, že Harveyho duch zde čeká na to, až bude jeho vrah odhalen.

Další duchové, které můžeme v hotelu vidět, jsou spojeni s tragickými událostmi, jako třeba muž na vozíčku, který kdysi spadl z balkónu, zastřelená oběť a ošetřovatelka, která se oběsila. Kolem baru také občas pobíhá malé dítě.

Hosté a zaměstnanci také občas pociťují, jako kdyby do nich někdo na chodbách strkal, fotografie se sem tam zamlžují a dveře samy od sebe zabouchávají.

Hotel samozřejmě přilákal i spoustu televizních studií a několik lovců duchů údajně nafilmovalo či zvukově zaznamenalo paranormální jevy.

Přečetl jsem si všechny informace a vydal se zpět k recepci. Nedalo mi to, abych se podivně vyhlížejícího recepčního nezeptal: „Nejste náhodou duch onoho vousatého horníka?“

Neusmál se a ani nevypadal zaraženě. „Nejsem,“ odpověděl suše. „Nejste první, kdo se mě na to ptá. Nicméně ten duch může být dost dobře můj dědeček. V době, kdy tato budova ještě nestála, tedy když tady nebyla ani ta nemocnice, byly pod zemí důlní šachty. A jak to tehdy často bývalo, došlo jednou k závalu. Můj dědeček tam chudák tehdy byl a zahynul. Kamení ho sice nezavalilo, nicméně zavalilo jedinou cestu k východu. Našli ho poblíž tohoto závalu za několik dní, když se prokopali dovnitř. Snažil se nebožák odstranit kameny holýma rukama. Vedle něj byla prázdná krabička od sirek. Jednotlivé vypálené sirky našli ve všech chodbách. Svítil si jimi na cestu. Musela tam být příšerná tma. Jeho jediná svítilna se mu rozbila hned při prvním sesuvu půdy. Spolu s ním tam zůstali ještě další dva, kteří ale zahynuli pod kamením. Všichni pracovali přesčas, aby domů přinesli o pár centů navíc na přilepšenou.“

„Tak to je mi líto,“ dodal jsem omluvně. „Mohl bych se prosím podívat do sklepa k tomu starému výtahu?“

Recepční chvíli váhal, pak ale dal na pult cedulku s nápisem „přijdu později“, vytáhl svazek klíčů a vydali jsme se směrem ke starému výtahu. Když jsme ho míjeli a začali scházet dolů po strmých schodech do sklepa, zeptal jsem se recepčního: „K čemu slouží tato páka?“

Páka byla umístěna po straně výtahu. Šlo o vertikálně orientovanou tyč s madlem zhruba ve výšce hlavy.

„To je nouzová páka,“ odvětil recepční. „Tehdejší výtahy neměly žádnou pojistku proti pádu v případě, že by se náhle uvolnila nebo utrhla lana, na kterých výtah visel. Pokud tuto páku přitáhnete k sobě, uvede se do činnosti brzdicí konstrukce, která se na klec výtahu prudce přirazí a tím ztlumí jeho pád, nicméně nikdy výtah zcela nezastaví. Pomůže ale přežít těm, kteří jsou uvnitř klece. Zároveň se automaticky rozsvítí světla v šachtě, aby případní záchranáři ihned viděli na práci.“

Ve sklepě jsme viděli zhruba to, co se dalo čekat. Výtahová klec byla dole, uvolněná lana volně visela z její střechy. Klec ovšem nestála přímo na zemi, nýbrž na kamenné obrubě vysoké asi 20 palců. Jinými slovy, do tohoto otvoru by se vešlo tělo dospělého muže, který by se tam byl schopen schovat, aniž by ho náraz padající výtahové klece zranil.

Pro jistotu jsem se vrátil na recepci pro kufr a rozmístil přístroje v naději, že zde narazím na nějakou paranormální aktivitu. Recepční mě sledoval s poněkud odměřeným a udiveným výrazem, ale nic neříkal. Přístroje však neukázaly ani ťuk.

Vrátili jsme se zpět na recepci.

„Nevíte, kdy přesně k tomu neštěstí došlo?“ Zeptal jsem se ho.

„Ano, bylo to 3. dubna 1935.“ Jak bylo vidět, znal tento letopočet z hlavy.

„Nemáte tady knihu hostů z toho dne?“ Zeptal jsem se znovu.

„Měli bychom ji mít. Moment,“ řekl recepční a zmizel ve své pracovně.

Za chvíli se vrátil s knihou nadepsanou letopočtem 1935.

„Víte, kdy přesně pana Harveyho našli?“ Zeptal jsem se.

„Bylo to brzo ráno, pokud vím,“ odvětil.

„To znamená, že o život mohl přijít též předchozí večer, anebo v noci,“ dodal jsem jen tak pro sebe, nalistoval stránku, kde byli zapsáni všichni hosté přišedší 2. dubna a četl jméno po jménu. Zaujal mě jeden řádek s několika drobnými poznámkami.

„Co znamená tato značka?“ Zeptal jsem se opět.

„Dětská přistýlka,“ řekl.

„A tady těch +0.50?“

„To je příplatek 50 centů. Značka vedle něj znamená pozdní večeři. Tito hosté zřejmě přišli do hotelu pozdě, když kuchyně měla již zavřeno. Za otevření kuchyně a přípravu jídla se platil tento příplatek. Samozřejmě plus jídlo samotné.“

„A ta poznámka vedle tohoto záznamu? NNTC?“

„Netřeba uklízet (no need to clean). To znamená, že hosté v tom pokoji patrně ani nepřespali.“

„Myslím, že mě napadla jedna teorie…“

Recepční překvapeně povytáhl obočí: „A jaká?“ Bylo to snad poprvé za celou dobu, co ho něco opravdu překvapilo.

„Tady ten pán a paní Barnesovi. Objednali si pokoj 41, to je přímo v posledním patře, nemýlím-li se. K tomu chtěli dětskou přistýlku. Znamená to tedy, že to byla rodina s malým dítětem. Aniž by si prvně odložili věci v pokoji, zůstali dole v restauraci a objednali si něco k jídlu. Znamená to, že měli zřejmě opravdu náročný den a byli značně vyhládlí, hlavně dítě, které asi bylo z hladu velice rozmrzelé a tudíž rozpustilé.

Najedli se, zaplatili a pak se se všemi zavazadly vydali nahoru do svého pokoje. Jelikož byl pokoj v posledním patře, je jisté, že použili výtah. Rozpustilé dítě v něm patrně začalo skákat a bylo k neutišení. Periodickým pohybem nahoru a dolů se mohlo po chvíli vysmýknout lano, které drželo klec a dojít tak k jejímu pádu.

Mechanik Harvey, který patrně tou dobou byl ještě v hotelu, skákání uslyšel, utíkal po schodech nahoru a přitom křičel něco ve smyslu, aby to dovádění okamžitě skončilo. Když pak uslyšel praskání konstrukce, která se pod náporem začala uvolňovat, okamžitě utíkal dolů k bezpečnostní páce, aby v případě nouze ztlumil pád.

Klec se uvolnila a začala padat dolů. Pan Harvey zatáhl za záchrannou páku, čímž se výtah se skřípotem ztlumil a v šachtě se rozsvítila světla. Výtah dopadl na obrubu ve sklepě. Vyděšený pan Harvey utíkal střemhlav po schodech dolů do sklepa. Jenomže, jak jsme mohli sami poznat, tyto schody byly značně příkré. V té rychlosti tedy mohl ztratit rovnováhu, spadnout se schodů a zlámat si vaz.

Nikomu ze členů rodiny se nic nestalo a dostali se z klece vlastními silami. Ve sklepě pak našli mrtvého pana Harveyho. Ze strachu z toho, že by mohli být obviněni z jeho zabití, ho uklidili do výklenku pod výtahem a raději z hotelu rychle zmizeli.“

„To je docela věrohodné,“ přitakal pomalu recepční.

Záhad v tomto hotelu zůstávalo nevyřešených ještě dost, nicméně vzhledem k jeho obsazenosti jsem se rozhodl vydat dál. Musel jsem rychle najít nějaký nocleh, protože už se značně připozdívalo. Rozloučil jsem se tedy s recepčním a vstoupil znovu do již setmělých ulic Jerome.

X

Mým dalším cílem byl hotel Ghost City Inn, který se nacházel vzdušnou čarou jen kousek pod Grand Hotelem, nicméně jsem se musel vrátit skoro tam, odkud jsem přišel. Dolů po Hill Street, Clark Street, kolem Mile High Inn na Hlavní ulici a po ní až dolů k zatáčce, kde hotel stál na čísle 541.

Kousek od něj, v místě, kde se Hlavní ulice sbíhala s Hull Avenue, na které jsem měl zaparkovaného svého pickupa, mě ovšem upoutalo světlo. Jak jsem si všiml, vycházelo z malého vysunutého balkónku v přízemí jednoho z domů poblíž rohu ulice.

Zamířil jsem k němu a zahlédl přes zábradlí, že na balkónku sedí drobná žena v úhledných šatech s krajkou a čte si knížku. U nohou vedle ní spokojeně ležel její pes, podle vzhledu německý ovčák.

„Jak se máte?“ Zeptal jsem se jí.

„Zvedla oči od knížky, vstala ze židle a přikročila k okraji balkónku, kde se opřela o zábradlí. Přece jen byla o dost výše než já, takže jsem na ni musel hledět z ulice směrem nahoru.

„Jde to. Co tady děláte takto pozdě?“ Zeptala se příjemným a velice něžným hlasem.

„Hledám nocleh,“ odpověděl jsem.

„Odkud jste?“ Zeptala se.

„Z Phoenixu,“ řekl jsem.

„Jé, Phoenix. To je velké město, tam bych chtěla jednou žít,“ zasnila se. „Já pocházím z Dallasu.“

„To je tedy pěkná dálka,“ podotkl jsem.

„Jmenuju se Sammie,“ představila se. „Sammie Deanová.“

„Charlie Furlow,“ řekl jsem na oplátku.

„Charlie a Sammie… to by byl pár,“ řekla svůdně. „Sammie Furlowová by se mi víc líbilo než Deanová.“

„Vy jste koukám stále svobodná,“ podotkl jsem.

„Ale kdeže,“ řekla a začala se smát. „Já a svobodná, to se teda povedlo! Tak abyste věděl, já mám hodně sourozenců včetně spousty nevlastních, protože moje máma byla několikrát vdaná. A vždycky jsem byla vedená k tomu, ať se rychle naučím nějakému řemeslu, najdu si mládence a vdám se. S mámou jsme pracovaly u řezačky v jedné továrně na pracovní oděv a pak jsem si našla práci jako prodavačka v jednom obchodě s oblečením.

No a tam to přišlo. Jednou se v krámě objevil on. Džíny, kovbojskou košili, klobouk a tak uhrančivé modré oči, že jsem mu okamžitě podlehla – Georgie Dean. Hned druhý den jsem se k němu nastěhovala. Georgie řekl, že jen co vydělá nějaké peníze, tak spolu odejdeme. Trvalo to jen pár dní, když takhle přišel odpoledne domů a řekl ‘padáme‘. Rychle jsem sbalila věci na cestu a jeli jsme.

Až později jsem zjistila, že žádné peníze nevydělal, protože jsme se potloukali po všech možných štacích. Nakonec mi přiznal, že si v Dallasu nadělal spoustu dluhů a že tudíž musel rychle zmizet. Sám se snažil vyhrávat po hospodách v kartách a oškubat místní, a tak jsem to byla já, kdo musel hledat přátele, kteří by nám tu a tam z křesťanské lásky něco přispěli.

Trvalo to celých deset let. Mezitím jsme se vzali, vydělali konečně něco málo a vrátili se zpátky do Dallasu. Georgie si pořídil malý obchůdek s tabákem a doutníky. Jenomže se nám příliš nedařilo. Žili jsme v jednom domě se sestrou a její rodinou. Bylo nás tam ale tolik, že to nedělalo dobrotu, a tak jsme s Georgiem znovu odešli. Tentokrát daleko, až do Colorada.

Tam jsme se usadili a já jsem konečně chtěla založit rodinu. Jenže Georgie propadl alkoholu a bylo to s ním k nesnesení. Peníze už žádné domů nenosil, takže jsme měli jenom to, co nám dali mí přátelé. Problém byl v tom, že někteří z nich špatně pochopili náš čistě kamarádský vztah a začali si na mě dělat nárok. A to se časem i mě stalo nebezpečným. Nakonec mě jeden místní radní dal nějaké peníze a šperky a já mohla odjet. Neřekla jsem o tom Georgiemu, a tak jsem utekla bez něj sem do Jerome.

Věděla jsem totiž, že jsou tady podniky, kam chodí vybraná společnost. Tak jsem se tu usadila. Našla jsem si tu i spoustu dalších dobrých přátel, jenomže pak to přišlo. Jeden den mě tu našel Georgie, už hodně sešlý, tvář už dávno ne hezkou ale odulou od alkoholu, a udělal mi scénu. Skoro mě přizabil a nebýt lidí, co šli kolem a zachránili mě, asi by to byl skutečně udělal.

Tehdy byl do mě zamilovaný starostův syn, mladý pan Miller, který mě chrání dodnes. Ten taky zařídil, že Georgie musel odejít z města. Mám tady dobrý život a vydělala jsem si tolik, že jsem si mohla dovolit i vlastní automobil, nicméně strach z toho, že Georgie znovu přijde, mě stále nutí myslet na to, abych odešla. Nevezmete mě s sebou do Phoenixu? Slyšela jsem, že se tam teď stěhuje jenom lepší a zámožná společnost.“

Nečekal jsem, že věci vezmou takový rychlý obrat.

„No, proč ne?“ Odpověděl jsem. „Ale nemyslíte, že bychom se měli nejdříve trochu lépe poznat?“

„To ano, ale můžeme se přeci poznávat na cestě. Já nejsem náročná, Charlie. Budu jak myška a ve všem vám pomůžu.“

Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem raději odvedl řeč jinam: „Co to vlastně čtete?“

„Nadějné vyhlídky, od Charlese Dickense,“ řekla.

„Vidím, že máte ráda klasickou literaturu,“ podivil jsem se trochu, protože na ženu jejího střihu bych tento vkus nečekal.

„Klasickou?“ Zamyslela se. „No, když myslíte… Mně se prostě líbí, jak Dickens píše. Je to velice poutavé. A taky mám ráda, když lidé používají spisovnou řeč. Nechcete jít na chvíli ke mně? Můžeme si ještě povídat.“

„Dobrá,“ řekl jsem a hledal, kudy se do domu dostat.

„Hlavní dveře jsou támhle,“ ukázala rukou vlevo podél zdi. „Jenže teď už je vlastně pozdě a paní domácí je zavírá. Můžete ale jít zadním vchodem,“ a ukázala opačným směrem.

Obešel jsem dům a vydal se do temného zákoutí za domem. Musel jsem si svítit baterkou, kterou mám vždycky pro jistotu připevněnou na opasku.

Přišel jsem k zadním dveřím, ale nikdo mi neotvíral. Zaklepal jsem proto.

„Kdo je?“ Ozvalo se za nimi. Byl to evidentně její hlas, proto mě překvapilo, proč se ptá.

„No, přece já…“ nestačil jsem doříct a uslyšel zarachocení klíče v zámku.

Ozval se skřípavý zvuk otevíraných dveří, ty však kupodivu zůstaly zavřené.

„Georgie!“ Uslyšel jsem její výkřik. „Georgie! To ne!“ Křičela.

Pak jsem uslyšel nějaký hluk padajících věcí, štěkajícího psa, následně dutý pád zřejmě nějakého těla na zem a dále už jen její vzlyky.

„Sammie!“ Vykřikl jsem zabral za kliku. Dveře byly překvapivě otevřené, ale za nimi pouze tma. Posvítil jsem si do interiéru baterkou. Všude v místnosti bylo naskládané jenom nějaké staré harampádí. Opatrně jsem prošel celým kamrlíkem dávaje pozor, abych o něco nezakopl, až jsem přišel na balkónek. Ten byl potemnělý. Na stolku a židli vedle něj usazený prach. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu ještě před chvílí někdo byl. Když jsem přišel k zábradlí, uviděl jsem venku stát svůj kufr. Znamení toho, že jsem opravdu na tom balkónku, kde ještě před pár minutami stála Sammie.

Není pochyb o tom, že jsem se právě setkal s dalším duchem.

XI

Zhruba o půl deváté jsem přišel k hotelu Ghost City Inn, hrůzostrašně podsvícenému zeleným světlem, a vešel dovnitř.

Byl to asi nejútulnější hotýlek ze všech, které jsem dnes navštívil. Na přivítanou se od recepce ozvalo nadšené: „Vítejte! Jaká byla cesta?“

Hlas patřil usměvavé paní: „Já jsem Ingrid Sarrisová, majitelka tohoto hotelu,“ představila se.

„Charlie Furlow, lovec duchů…“ přijal jsem podávanou ruku. „Byl to celkem náročný den, ale jsem rád, že jsem tu,“ odpověděl jsem na původní otázku.

„Co vás k nám přivádí?“ Zeptala se.

„Tak samozřejmě řemeslo,“ řekl jsem a poklepal na kufr, „ale teď především nocleh…“

Předvedla onen úsměv, jako že by ráda posloužila, ale nemá čím: „Tento večer už bohužel nemáme volné pokoje. Respektive, pokoj Kleopatřina kopce je volný, jenomže ten je právě v rekonstrukci a nedá se tam spát.“

„To je nemilé,“ odvětil jsem. „Protože tento hotel byl ten poslední, ve kterém jsem ještě nebyl. Všude jinde už je taky obsazeno. No a nešlo by tam přece jen zůstat? Já bych si třeba jen sedl a opřel o zeď…“

„Je mi líto. Z bezpečnostních důvodů máme zakázáno tam kohokoliv pouštět.“

„A nešlo by to přece jen zařídit?“ Zeptal jsem se. „Třeba, že byste mě na tuto noc najala jako údržbáře nebo instalatéra. Pracoval jsem jako technik v televizi a docela zručně se dovedu ohánět věcmi jako je šroubovák nebo žebřík…“

„Hmm…“ zamyslela se. „A umíte spravit klimatizaci?“

„Samozřejmě,“ řekl jsem světácky… „vždyť je to jenom trocha studeného vzduchu…“

„Tak dobrá,“ řekla nakonec. „Ona ta klimatizace totiž nefunguje. Máme tady centrální rozvod s venkovní jednotkou. Ve všech ostatních pokojích jde bez problémů, jenom v pokoji Kleopatřina kopce se vzduch ani nepohne.“

„Tak já se na to podívám, paninko…“ řekl jsem žoviálně. „A pro vás to udělám zdarma!“

„Vy jste mi teda obchodník,“ zasmála se srdečně. „Normálně ten pokoj stojí 130 dolarů, ale že jste to vy a budete muset být v takových podmínkách, tak vám ho dám zdarma já…“

Plácli jsme si.

„Jo, ještě jsem se chtěl zeptat,“ vzpomněl jsem si na své čerstvé dobrodružství. „Kousek od hotelu jsem potkal nějakou ženu. Říkala si Sammie Deanová…“

„Aha! Sammie!“ Zvolala Ingrid. „Kdo by neznal Sammie… To je takové místní strašidlo, tedy samozřejmě myslím duch. Zjevuje se většinou mužům. Zavraždili ji. Stalo se to 10. července 1931.

Jeden její soused ji ještě ten den ráno viděl živou, ale když ji navštívili nějací přátelé kolem poledne, tak už neotvírala. Kolem šesté večer se k ní vydal její bratr Leo, který ji přijel navštívit z Texasu. Hlavní dveře domu byly zavřené, ale zadní zely dokořán. Její pokoj byl vypleněný. Na zemi ležela Sammie, potlučená, celá od modřin a zardoušená.

Vypadalo to na přepadení, protože její peněženka byla prázdná a její ruční zbraň zmizela. Zajímavé ale je, že osobní šperky zůstaly na místě, což vyšetřovatele vedlo k myšlence, že by někdo mohl mít ještě jiný motiv. Ale kdo?

U Sammie ležel její věrný pes – německý ovčák, a odmítl ji opustit, i když už odnášeli tělo mrtvé. Zajímavé, že ji při napadení nebránil, což mohlo znamenat, že dotyčného po pachu znal a vyhodnotil ho jako přítele. Jedním z podezřelých byl syn starosty Thomase Millera, který si chtěl Sammie vzít a údajně Sammie vyhrožoval, že pokud to neudělá, pomstí se. Říká se, že tento syn pak záhadně zmizel. Potíž je ale v tom, že oba starostovi synové byli asi tak o 20 let mladší než Sammie a navíc ve městě žili údajně až od čtyřicátých let. Sammie také prý měla přítele, což byl svalnatý horník a rváč. No, a taky to mohl být George Dean, její manžel. O tom se ale vůbec neví, jestli byl ve městě, protože dostal od starosty zákaz do města chodit.

Její sestra Virginie si Sammie odvezla zpátky do Dallasu, odkud její rodina pocházela. Tam je také Sammie pohřbena. Její vraždu se ale nikdy nepovedlo vyřešit a duch nebohé Sammie se tady pořád zjevuje.“

„Zajímavé,“ odvětil jsem. „Něco z toho mi Sammie sama řekla, nicméně o její vraždě jsem se nedozvěděl víc, než že ji mohl zavraždit právě její manžel Georgie…“

„Ale když už se na tyto věci ptáte,“ změnila Ingrid téma, „tak v tomto hotelu máme taky pár duchů, i když takovému Grand Hotelu se nemůžeme rovnat.“

„Tak povídejte,“ vybídl jsem ji.

„Tento hotel byl postaven kolem roku 1890. Nejdříve sloužil jako penzion zaměstnancům dolů, pak jako soukromá rezidence jisté rodiny pana Garcii, který tady žil více než 50 let, pak i jako pohřební ústav nebo galerie. Ale od roku 1994 je z budovy hotel, tak jak ho teď vidíte, i když byl poté ještě dvakrát zrekonstruovaný.

Duchy tady máme dva. Jeden z nich je přízrak muže, který se pohybuje okolo pokoje Výhledu na Zelené údolí, a druhý patří ženě, kterou můžete nejčastěji vidět v pokoji Kleopatřina kopce, kde nám dnes v noci budete opravovat klimatizaci. Pak tady můžete občas slyšet mluvit nějaké hlasy a taky nám tu někdo neznámý práská dveřmi.“

I když toho opravdu moc nebylo v porovnání s ostatními hotely, poděkoval jsem, vzal si klíč a odešel nahoru. Stejně už jsem byl po dnešku utahaný jako kotě.

Pokoj nepůsobil zrovna útulně, ale to se dá od místnosti, kde probíhá celková rekonstrukce, celkem čekat. Nábytek byl pryč, na zemi spousta nářadí, koberec přikrytý igelitem, o zeď opřený žebřík a něco tu zapáchalo. Taky světlo bylo nefunkční, a tak jsem musel použít jednu ze svých výkonných baterek.

Řekl jsem si, že ještě před spaním spravím tu klimatizaci, protože skutečně jsem žádný závan studeného vzduchu necítil, i když klimatizační jednotka zvenku řvala na plný výkon, a já bych se asi horkem v noci nevyspal. Vzal jsem si tedy žebřík a přistavil ho ke zdi, ve které byla až skoro u stropu zamontovaná mřížka, o které jsem si myslel, že slouží jako kryt na ústí větrací šachty.

Nemýlil jsem se. Mřížku jsem s trochou námahy a pomocí šroubováku, který ležel pohozený na stole, odstranil a následně s hrůzou téměř se žebříku spadl. Objevila se tam totiž čísi tvář.

„Hi-hi-hi,“ řekla. „Nebojte se, nekoušu. Jenom se sem schovávám… Já se ráda schovávám, moc ráda se sem schovávám,“ řekla.

„Kdo jste?“ Zeptal jsem se.

„Kleopatra…“ zasmála se. „Ne, Kleopatra nejsem, i když bych ráda. Jmenuju se Ruth.“

„Dobře, Ruth, těší mě. Já jsem Charlie,“ představil jsem se na oplátku. „A proč se tam schováváte?“

„No, zničehonic sem přišli nějací chlapi, začali odnášet nábytek, pak sem nanosili tyhle všechny krámy, co tam vidíte, a hlavně tu čímsi vydávali moc a moc nepříjemné, hlasité a drnčivé zvuky. Já nemám ráda hlasité zvuky a drnčivé už vůbec ne.“

„To budou řemeslníci,“ poučil jsem ji. „Opravují to tu.“

„Ale já nechci, aby to tu opravovali,“ postěžovala si. „Já to nemám ráda. Já mám ráda svůj pokoj, a ten mi vzali. A tak jsem si vlezla aspoň sem, protože tady to znám a mám to tu ráda. Jsem ráda, že to tu nechali, protože já se sem občas ráda schovávám, když je mi smutno.“

„A teď je vám smutno, Ruth?“

„Ano, je mi moc smutno“ řekla zklamaně. „Protože mi odešel kamarád.“

„A kam vám odešel?“ Zeptal jsem se.

„No, to právě nevím, i když bych moc ráda, protože kdybych to věděla, tak bych ho šla hledat. A tak čekám tady, abych tu byla, kdyby se vrátil. Moc a moc bych ráda, aby se vrátil. Chci ho zpátky.“

„A proč odešel?“ Vyzvídal jsem dál.

„Já jsem na něj byla ošklivá, moc a moc ošklivá,“ řekla. „Já to vím. On si chtěl povídat, prý jen tak, a já říkám, že nemám ani moc ráda povídání jen tak, že si nechci moc jenom tak povídat. No, a on řekl, že jsem ho tím moc ranila. Prý si chtěl povídat jen tak z radosti, že jsme spolu. A já mu řekla, že nechci, abychom byli spolu, protože nemám ráda být spolu, i když to vlastně ráda mám. Jenomže jsem to řekla, no, a on se rozplakal a odešel… Teď je mi to moc a moc líto a chci, aby se vrátil, protože bych moc ráda, aby se vrátil.“

„A jak se ten váš kamarád jmenoval?“

„Willie,“ odpověděla.

„A máte ráda Willieho?“

„Ano, mám ho ráda. Moc a moc ho mám ráda. A Willie mě má taky rád. Jsem ráda, když mě má rád někdo, koho mám ráda. A nejsem ráda, když mě má rád někdo, koho ráda nemám. Ale taky nejsem ráda, když mě nemá rád někdo, koho mám ráda. To je mi pak moc a moc smutno.“

„No, tak, co kdybyste jenom tak vyšla ven před pokoj a zavolala ho jménem?“ Navrhl jsem.

„Já jsem ještě nikdy mimo pokoj nebyla. Tam to neznám a já nemám ráda místa, která neznám. Já mám ráda místa, která znám. Jenomže teď ani tento pokoj neznám, když ho tady tak překopali, a to já nemám ráda. Nechci za ním jít. Tedy chtěla bych, ale nechci jít přes pokoj, který neznám, protože nemám ráda, když jdu někam, kde to neznám.“

„Tak jak to uděláme?“ Zeptal jsem se.

„A to se ptáte vy mě?“ Skoro na mě vyjela. „Vy chcete, abych něco navrhovala, ale to já nechci. Já nemám ráda, když mám něco navrhovat. Já mám ráda, když někdo něco navrhuje mně, a já pak řeknu, jestli to mám ráda nebo nemám ráda. To chci. Willie mi vždycky něco navrhoval a byl rád, když jsem byla ráda, a nebyl rád, když jsem nebyla ráda. Stejně jako já. My jsme si skvěle rozuměli. Ale teď tu není, a to já nemám ráda, přitom moc a moc chci, aby tady byl a aby mi nebylo smutno, protože já nejsem ráda, když je mi smutno.“

„Dobře, dobře,“ zarazil jsem její samomluvu. „Tak mi nejdřív řekněte: Jste ráda teď v té větrací šachtě?“

„No, jsem ráda a nejsem ráda. Jsem ráda, protože to tu znám. Ale nejsem ráda, když na mě zezadu fouká ten studený vzduch. Fouká mi totiž pod sukni na vaječníky a já se bojím, že mi nastydnou. Nemám ráda, když mi nastydávají vaječníky. Já mám ráda, když mi vaječníky nenastydávají…“

A pak se najednou zachichotala: „Ale jsem ráda, že mám ještě panenskou blanku. Tedy vlastně nejsem ráda, protože mi Willie ještě nenavrhl, že se budeme milovat. Ale jsem ráda, protože mě teď ta blanka chrání před tím, aby mi studený vzduch foukal až nahoru do krku. To by mě potom bolelo v krku, a to já nemám ráda. Nechci, aby mě bolelo v krku. Chci, aby mě v krku nebolelo, protože to moc a moc bolí, když to bolí…“

„A co teď?“ Ptám se. „Fouká vám pod sukni?“

„No, fouká…“ přiznala.

„Tak to byste možná ráda vylezla ven.“

„To ano,“ připustila, „to bych ráda, ale kam? Vždyť to tam venku neznám a já nemám ráda místa, která neznám,“ namítla.

„Tak dívejte…“ řekl jsem. „Já vám odhrnu tady ten igelit. Pod tím igelitem je koberec, a ten přece znáte.“ A ukázal jsem jí kousek koberce.

„To ano!“ Zaradovala se. „To je můj koberec. Ten mám ráda!“

Odhrnul jsem jí tedy koberec podél stěny až ke dveřím. Opatrně vylezla. Svítil jsem jí na cestu, když se nesměle vznášela nad kobercem. Věděl jsem, že Ruth je duch, který je asi příliš slabý na to, než aby manipuloval s reálnými objekty, a proto, když došla ke dveřím, tak jsem se jí galantně zeptal: „Chcete, abych vám otevřel dveře, Ruth?“

„Ano, budu moc ráda.“

Když jsem tak učinil, neodvážila se sice vykročit ven, nicméně aspoň vystrčila hlavu ze dveří a zvolala: „Willie! Willie! Jsi tady? Ráda bych tě zase viděla. Chci, abys tady byl a povídali jsme si. Ráda si s tebou povídám. Třeba jenom tak, o čemkoliv. Zkrátka z radosti, že jsme spolu, protože jsem ráda, když jsme spolu.“

„Ruth!“ Ozvalo se nadšeně odkudsi z chodby poblíž pokoje Výhledu na Zelené údolí. Za chvíli se objevil její parťák. Objali se a pak se dlouze líbali.

Když skončili, zeptal se Willie: „Chceš se milovat?“

A Ruth zasněně odpověděla: „Ano, budu ráda… Moc a moc ráda…“

V rychlosti jsem opět připevnil k větrací šachtě mřížku, sbalil si fidlátka a odešel. Sice jsem sex duchů ještě nezažil, i když bych rád… sakra, ta Ruth mě úplně zblbla… ale řekl jsem si, že jsou věci mezi nebem a zemí, u kterých asistovat nemusím. Takže jsem byl rád, že jsem rád.

Dole jsem řekl Ingrid, že klimatizace je spravená, i když v pokoji Kleopatřina kopce teď bud možná trochu živo… tedy vlastně mrtvo, ale i tak hlučno, a že jsem se nakonec rozhodl jít spát jinam.

Ingrid se se mnou rozloučila a já vyšel opět do ztichlých nočních ulic, tedy těch asi čtyř, co tu mají.

XII

Nezbývalo mi nic jiného, než odjet z Jerome a doufat, že nějaký nocleh najdu v Prescott Valley, anebo v Prescottu, což bylo nejbližší město ležící na silnici 89A, která byla jako jediná cesta z Jerome otevřená i přes noc.

Naložil jsem tedy kufr znovu do svého pickupu, objel centrum a kolem jeromského Grand Hotelu se vydal směrem za jihozápad.

Projel jsem několika serpentinami silnice 89A, když moje reflektory osvětlily jakousi překážku na cestě. Byla to cedule s nápisem „Silnice uzavřena od 8 večer do 5 ráno“. Takže ani touto cestou se dnes z Jerome nedostanu a zůstanu tu tak uvězněný na noc.

Závora stála hned vedle odpočívadla, kde se mohl každý řidič pohodlně otočit a jet zpět. Odpočívadlo bylo u krásného výhledu na krajinu, tedy byl by krásný, kdyby zrovna nebyla tma. Otočil jsem se proto se svým pickupem, když se na druhé straně cesty objevilo jakési světlo. Zastavil jsem vůz a vystoupil.

Přišel jsem k světlu blíž a zjistil jsem, že se jedná o čelní světlomet motorky, respektive sajdkáry, která ležela potlučená mezi stromy. Otočil jsem hlavu a uviděl poblíž u dalšího stromu sedět nějakou postavu. V té tmě nebyla ani vidět. Byl to muž. I když nevydával žádný zvuk, ani na mě nezavolal, byl očividně při smyslech.

„Pane…“ oslovil jsem ho opatrně. „Jste v pořádku?“

Pomalu ke mně otočil hlavu a konečně mě zaregistroval.

„Ano…“ řekl, „myslím, že se mi nic nestalo.“

„Měl jste nehodu?“ Ptal jsem se dál.

„Asi… asi ano,“ odtušil, „musel jsem mít nehodu, ale nějak si na ni nepamatuju.“

„Kdo jste a odkud jedete?“ Zeptal jsem se.

Po chvíli přemýšlení pomalu odpověděl: „Vlastně nevím. A ani nevím, odkud jsem jel…“

„Pojďte, vezmu vás s sebou do Jerome…“ navrhl jsem mu. „Musíte do nemocnice, aby zjistili, jestli nejste zraněný.“

Při názvu toho místa se mu rozsvítily oči: „Jerome… Ano, teď už si vzpomínám, jel jsem z Jerome.“

„No vidíte,“ řekl jsem. „Za chvíli si rozpomenete i na další věci. Tak teď pojďte, já vás tam odvezu…“

„Ne, to ne…“ odpověděl klidně. „Já tam nechci. Já jsem totiž z toho místa uprchl. Pronásledují mě.“

„Kdo vás pronásleduje?“ Zeptal jsem se.

„To je dlouhá historie…“ Odvětil.

„Nevadí. Já mám čas…“ …což tedy nebyla pravda, protože potřeba sehnat nocleh s rychle se blížící půlnocí byla čím dál tím urgentnější, ale chtěl jsem ho vyslechnout.

„Víte,“ začal, „jsem synem jednoho bohatého průmyslového magnáta. Vyrůstal jsem v přepychu. Jediné, v čem jsem ale nikdy neměl štěstí, to byla láska. Chodil jsem vždycky elegantně oblečený a měl řádné vychování, ale jako bych byl prokletý. Žádná mě nechtěla.

Až pak jednou vstoupím do jednoho krámu, řeknu ‘Jak se máte?‘ a té prodavačce se téměř roztřásla kolena. Byla vám to láska na první pohled. Ještě ten den jsme šli na večeři a druhý den se ke mně nastěhovala. Já ji zahrnoval dary, kupoval, na co si ukázala, uvedl ji do vysoké společnosti, no zkrátka jí snášel modré z nebe.

Otci se ale velmi rychle znelíbilo, že musí tuto lásku financovat, a tak mi řekl, že pokud chci ženu uživit, musím si vydělávat sám. Jelikož ze mě ale chtěl mít jednou nástupce své společnosti, tak mě hned zaměstnal jako svého poradce. Plat jsem měl dobrý, ale na potřeby mé nové lásky nestačil. A když jsem otce požádal o zvýšení gáže, zamítl to. Dost jsme se kvůli tomu pohádali. Já jsem byl rád, že mám takovou hezkou slečnu a hodlal jsem udělat všechno pro to, abych si ji udržel.

No, co vám mám povídat. Dopadlo to tak, že otec mě vyhnal z domu. A ona šla se mnou. Slíbil jsem jí, že spolu odejdeme někam daleko, protože jsem měl velké plány – zařídit si vlastní obchod. A tak jsme šli…

Začátky byly hodně těžké. Protloukali jsme se životem, jak se dalo. I její láska ke mně poněkud opadla, ale vždycky jsme věděli, že patříme k sobě a že jeden druhého milujeme.

Nakonec jsme se vrátili znovu do našeho rodného města a bydleli u její rodiny. Pořídil jsem si malý krámek a ten nám stačil na jakýs takýs život. Doma ale bylo lidí více než zdrávo, a tak jsme znovu odešli a tentokrát ještě dál než předtím. A taky jsme se vzali, čímž jsem si ji chtěl pojistit. Stále mě měla ráda, ale zdálo se, že má vždycky všude hodně přátel. Když jsem zjistil, že dostává od nich peníze na přilepšenou, cítil jsem se jako muž a živitel rodiny mizerně. Čím dál tím víc mi taky začala vyčítat, že jsem budižkničemu, no a já čím dál tím víc propadal depresím, protože mi bylo líto, jak škaredě se ke mně chová, a o to lépe se chová k těm svým přátelům.

Říkal jsem si ale, že je to tím, že jsme pořád spolu. Kdyby s kýmkoliv z nich žila delší dobu, tak se k nim chová možná ještě hůř než ke mně. S tímto ochladnutím její lásky souviselo i to, že jsme se milovali čím dál tím méně, a mně začala v srdci hlodat nepříjemná představa, že se místo toho miluje s někým z těch jejích přátel. Tou dobou jsem začal pít. Ze žalu. No, a tím se všechno ještě zhoršilo, a nakonec to dopadlo tak, že jednoho dne zmizela a ani mi neřekla kam.

Pochopitelně jsem začal obcházet všechny ty její takzvané přátele. A když jsem přišel na toho, kdo jí na ten útěk dal peníze, vymlátil jsem z něj taky, kam odešla. Rychle jsem se vydal za ní, a tak jsem nakonec zjistil, že se usadila v tom městě, ze kterého jedu…“

„Jerome…“ řekl jsem, když opět poněkud tápal.

„Ano, Jerome. No a tam jsem se dozvěděl pro mé srdce tu nejkrutější věc – že se začala živit jako prostitutka. Ona, hvězda mého života! Věděl jsem ale, že je to moje chyba. To já jsem nebyl schopen ji uživit, a ona proto chudinka musela zvolit tuto pro ženu strastiplnou a zavrženíhodnou cestu.

Vyhledal jsem ji proto a chtěl jsem se jí omluvit a říct, že teď už všechno zařídím, ať mi jen ještě dá jednu šanci… Ona ale začala křičet o pomoc. Zaslechli ji nějací lidé z ulice a vyvedli mě z jejího domu jako nějakého násilníka.

No a starosta mě pak nechal vyvést z města, kam jsem měl od té doby zákaz vstupu. Prý kvůli vloupání a neoprávněnému pobytu na cizím pozemku! Vím, že ten nápad pocházel ve skutečnosti od jeho syna, který si na mou holčičku a na moji ženu! (vzlykl) sám myslil. Ať shoří v pekle už jenom za ty hříšné myšlenky!

Rozhodl jsem se ještě jednou vrátit i přes tento zákaz, a moji ubohou ženušku z té zhýralé proklaté pasti odvést. Vplížil jsem se tam jednou těsně před polednem. Hlavní dveře byly zavřené, ale obešel jsem dům a vniknul tam zadním vchodem. Chtěl jsem jí hned zakrýt ústa a odvézt touto motorkou. Měl jsem tam pro ni připravené místo v tom postranním vozíku. Ale znovu se začala bránit. Uslyšel jsem zvenku nějaké zvuky stejně jako posledně, a tak jsem raději utekl. Nasedl jsem na motorku a jel z města jako o závod. Zaslechl jsem ale, že mě někdo pronásleduje. Pak se mi všechno zatemnilo a já najednou skončil v tomto příkopě. Teď čekám, až kolem mě projedou, abych se mohl vrátit. Jenomže stále ještě nejeli… Že by na mě někde číhali?“

„Pane Deane… Jmenujete se George Dean, že ano?“ Zeptal jsem se.

„Ano…“ řekl, a rozjasnila se mu tvář. „Jak to víte?“

„Vaše žena byla Sammie… Sammie Deanová, je to tak?“

„Ano, Sammie!“ Vykřikl radostně a úsměv se mu rozlil po jeho opuchlé červené tváři.

„Musím vám něco říct, pane Deane,“ řekl jsem pomalu.

„Ano?“ Zeptal se s očekáváním v hlase.

„Ale bude to bolet…“ Pokračoval jsem.

Jeho tvář najednou ovládla hrůza: „Co? Sammie je po smrti? Zabili ji? To snad ne! Řekněte, že ne!“

„Jo, Sammie je po smrti, ale to není to hlavní…“ řekl jsem spěšně.

„Cože?! Sammie je mrtvá! Moje nejkrásnější ženuška chudinka zemřela! To ne! To ne! To ne!“ Začal křičet a pak usedavě plakat.

Počkal jsem, až se vysmutní a neodbytně pokračoval: „Je tu ale něco, co vás bude bolet ještě víc.“

„Neeee…“ skoro zaúpěl. „Co to je?“

„Vaše žena vás neměla ráda. Ani v Jerome, ani v Coloradu ani v Texasu, a dokonce ani tehdy, když vás poprvé uviděla. Ji na vás zaujaly akorát ty drahé šaty, podle kterých správně usoudila, že jste ze zámožné rodiny. Ona měla ráda jenom vaše peníze a o ty jí šlo. Chtěla být bohatá a mít všeho dostatek. Neexistovalo nic, čím byste si její lásku získal. Ona vás jenom využívala. Nebyla to vaše vina. Protrápil jste se celý život starostmi o někoho, kdo si to nezasloužil. Měl jste tehdy poslechnout tatínka. Bolelo by vás to, možná týdny, možná měsíce, možná léta, ale rozhodně ne celý život, tak jako teď. Teď už si ale nic nevyčítejte. A nečekejte. Žádní pronásledovatelé už za vámi nepřijedou. Při té nehodě jste zahynul. Stalo se to 10. července 1931 a vy už tady skoro celé století prožíváte muka, jaká jste neměl ani v té nejhorší chvíli svého nešťastného života. Teď už to ale všechno pusťte z hlavy, pane Deane… Teď už bude jenom dobře…“

Rozplakal se. Rozplakal se takovým strašným utrpením, které dovede vydávat jen ta nejzoufalejší bytost. Dlouhé minuty jeho žal nebral konce. Pak si utřel slzy ze své ustarané tváře, která byla vlivem nezřízeného pití alkoholu daleko starší než on sám, a řekl mi: „Děkuji vám… jste velice hodný člověk… Děkuji…“ A zmizel.

Nasedl jsem do pickupu a vrátil se do Jerome. Parkovací místo na Hull Avenue, které jsem předtím opustil, bylo stále prázdné. Nebylo divu. Teď večer se už nikdo nedostane ani z města ani do města a popojíždět po tak malém místě nemá smysl.

Zaparkoval jsem a vystoupil. Věděl jsem, že na letáku, který mám, byla ještě jedna poslední adresa, a to tady na Hull Avenue. Začal jsem tedy to číslo hledat, když jsem uviděl, že v té podivné galerii, před kterou jsem odpoledne viděl tu neznámou, a přece nějak záhadně známou ženu, se ještě svítí. Nápis na dveřích hlásal „Otevřeno“, a proto jsem se i v těchto pozdních večerních hodinách odhodlal vzít za kliku a vejít dovnitř.

XIII

Vstoupil jsem do celkem prostorné a jasně osvětlené galerie plné obrazů a obrázků. Tématem byl zjevně Jerome a Zelené údolí, nicméně také několik portrétů. Na druhém konci galerie stálo prosklené francouzské okno vedoucí směrem na verandu.

Jak se dalo předpokládat, bylo tady v tuto noční hodinu prázdno. Když jsem vešel, rozezněl se zvonek nade dveřmi a za nějakou chvíli přišel i personál. Byla to ona podivná žena, kterou jsem viděl odpoledne. Při pohledu na mě se poněkud překvapeně usmála a řekla: „Jé, to jste vy, ten milý pán, který se mě ptal odpoledne na cestu?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Nejdu už moc pozdě? Vidím, že máte otevřeno, ale přece jen už je skoro jedenáct…“

„Máte pravdu,“ řekla. „Právě jsem se chystala zavírat. Obvykle chodím spát daleko dříve, ale dnes mám nějak podivně hezkou náladu…“

Přistoupila ke dveřím, otočila klíčem v zámku a pak cedulku visící na dveřích tak, aby nápis „Zavřeno“ ukazoval směrem ven.

„To já jen, aby sem nikdo další nechodil,“ dodala na vysvětlenou. „Vy jste samozřejmě vítán a nespěchejte. Můžete zůstat, jak dlouho chcete…“

„Děkuji,“ řekl jsem a přistoupil k obrazům.

„Ještě jsem se nepředstavila,“ usmála se omluvně, když odcházela ode dveří. „Betty Kleinová, malířka a majitelka tohoto… řekněme penzionu.“

„Penzionu?“ Podivil jsem se.

„Ano,“ řekla, „Nikde to ani moc neinzeruju, protože mám vlastně jenom jeden volný pokoj pro hosty. Ale pokud mě přijde navštívit někdo zdaleka, kdo má zájem o umění, tak mu poskytnu nocleh a snídani, aby nemusel složitě hledat místo v nějakém hotelu. Vidím, že s sebou táhnete ten velký kufr. Kde vlastně dneska přespíte vy?“

„No, vlastně…“ řekl jsem. „Já ještě žádný nocleh nemám. Ve všech hotelích měli plno, tak jsem pak chtěl jet do Prescottu, jenomže dálnice 89A je uzavřená, a tak jsem zpátky tady…“

„Tak si odložte, posaďte se a já vám zatím připravím pokoj…“ řekla a opět odešla.

Neměl jsem moc co odkládat, a tak jsem přisunul kufr ke stolu, který stál poblíž recepce, odložil sako, vyndal z něj všechny prospekty, které jsem dnes získal, položil je na stůl a posadil se.

Zhruba za pět minut se vrátila a řekla, že je vše hotovo a že až budu chtít, tak můžu jít spát.

„Jenom bych ještě ráda znala vaše jméno. Vedu si záznamy, takže bych vás zapsala do knihy hostů,“ dodala.

„Promiňte, jsem to ale nezdvořák…“ omluvil jsem se. „Charlie Furlow,“ řekl jsem a vytahoval občanku.

„Ne, to nemusíte…“ zastavila mě. „Já vám věřím,“ a zapisovala moje jméno do knihy hostů u recepčního stolu.

„Co vás sem vlastně přivádí, pane Furlowe? Můžu si přisednout?“ Zeptala se.

„Ale samozřejmě…“ řekl jsem a byl jsem poněkud překvapený, jak otevřená a zároveň přívětivá tato paní je. Sedla si po mé pravici.

„Já pracuju pro jednu televizi z Glendalu. Jmenuje se Channel 6 Plus, asi vám to nic neříká…“ řekl jsem, a když zakroutila hlavou, tak jsem pokračoval: „Původně jsem dělal v televizi technika, ale pak jsem dostal na starost vlastní pořad. Navštěvuju tajemná místa a dělám o nich reportáže.“

„No, samozřejmě…“ rozesmála se. „Pokud někdo navštíví Jerome, tak je to především kvůli duchům. Ale jste tady dobře. Nejsou to jenom povídačky pro turisty. Toto místo se duchy opravdu jen hemží…“

„Já vím, že ano,“ řekl jsem. „Jerome samozřejmě znám už od mala, proto se divím, že mě ještě nenapadlo jet natáčet právě sem. Ale nedávno mi někdo dal tento leták, a tak jsem konečně přijel…“ a ukázal jsem na křídový papír formátu A5, který ležel na stole na všech ostatních prospektech, které jsem tam předtím položil.

Začala si ho prohlížet.

„Ten leták jsem nikdy neviděla,“ řekla poté. „Ale víte, co je zvláštní? Že ta poslední adresa je adresa této galerie…“

„Opravdu?“ Podivil jsem se. „Že bych tedy nakonec navštívil všechna místa, která se na tom letáku uvádějí?“

„Zvláštní je to i proto, že v této galerii jsme nikdy žádné nadpřirozené jevy neměli, takže mě nenapadá, proč by někdo zrovna toto místo do toho letáku uváděl…“ kroutila nechápavě hlavou.

„To je opravdu zvláštní,“ řekl jsem. „Ale třeba ten leták nechal vytisknout někdo, kdo znal předchozího majitele, a ten možná o nějakém duchovi v domě věděl. Jak dlouho tady vlastně bydlíte?“

„Už skoro čtyřicet let,“ mávla rukou. „Přišla jsem sem v osmdesátých letech. Mí rodiče pocházeli ze Scottsdalu. Žili jsme poblíž centra. Měla jsem vždycky umělecké sklony, hlavně malování mě bavilo. Otec mi chtěl ve starém Scottsdalu koupit vlastní galerii. Jenomže já jsem byla vždycky samotářka a neměla jsem ráda ten ruch, který tam každý den je.

Tehdy se mluvilo o Jerome jako o tajemném městě a začali se sem taky stěhovat různí umělci, většinou s temnými a záhadnými předměty. Já jsem sice do tohoto žánru příliš nezapadala, protože mám ráda jasné a pozitivní umění, ale zase mi vyhovoval ten klid, co tu je. Jerome je sice vyhlášená turistická atrakce, ale dostat se sem zase není tak jednoduché, takže sem přijede jen někdo, kdo to tu chce opravdu vidět. No, a tak jsem se usadila tady.

Otec záhy zemřel. Jako právník měl sice dobrý plat a postavení, nicméně veškerá pozůstalost a vdovský důchod vystačily mámě tak akorát na údržbu domu. Víte, jak je Scottsdale drahé místo, a náš dům byl na velice dobré adrese. Máma zůstala tam a do Jerome za mnou se jí nechtělo.

Takže jsem byla odkázaná jen sama na sebe. Obrazy mi ze začátku příliš nevydělávaly, to až později. A tak jsem si musela přes den najít jinou práci. Začala jsem proto pracovat jako servírka v Anglické kuchyni. Tak se říká té restauraci, co je nahoře na rohu Hull Avenue a Jerome Avenue. Dneska se to oficiálně jmenuje Bobby D’s BBQ.

Byla jsem tehdy celkem pohledná, a tak jsem měla dost nabídek. Mně se ale žádný z těch hostů nelíbil. Tušila jsem, že všichni hledají pobavení tak na jednu noc, a to já nechtěla. Nejsem sice nijak nábožensky založená, ale dala jsem si zásadu, že moje tělo, srdce a láska budou v životě patřit pouze jednomu muži.

No, a ten nakonec přišel. Byl sám, nijak se nevytahoval, působil na mě dojmem introverta, protože mu trvalo celkem dlouho, než se mě vůbec odhodlal oslovit s nějakým osobním dotazem. Ale když si sedl za ten barový pult a objednal si, bylo v jeho hlasu něco zvláštního, mně projela tělem taková neskutečně příjemná horká vlna a já najednou věděla, že je to on.

Objednal si arizonskou žitnou. Dodnes si pamatuju, že jsem se ho jako ve snách zeptala, jestli to může být Sacred Stave. Byl to neskutečně hloupý dotaz, protože jediná značka arizonské žitné je právě Sacred Stave. Nevím, co na to odpověděl, ale něco v tom smyslu, že ano.

Donesla jsem mu tedy panáka žitné, k tomu vodu, jak je tady zvykem a zeptala se ho, zda si chce dát něco k jídlu. Řekl, že ano, a tak jsem mu dala jídelní lístek. Vybral si nějaký hamburger. Dojedl, zaplatil, a když jsem mu poděkovala za návštěvu a popřála mu hezký zbytek dne, upřel na mě ty své krásné zelené oči a řekl: ‘Slečno?‘

‚Ano?‘ Zeptala jsem se a cítila, jak rudnu ve tváři. ‚Betty…‘ špitla jsem.

‚Betty,‘ zopakoval moje jméno. ‚Jste ta nejúžasnější žena, kterou jsem kdy potkal. Moc po vás toužím a chci s vámi být už navždy.‘ Ta slova se mi vryla do paměti a nikdy na ně nezapomenu. Věděla jsem, jakou říká hloupost, přece jsme se vůbec neznali, ale věděla jsem, že je to on.

Strávili jsme spolu noc a byl to ten nejkrásnější den v mém životě. Říkal, že se jmenuje se Billy Manaford, pochází z Glendalu, stejně jako vy, a že pracuje v tiskárně jedněch místních novin. Myslím ale, že mi neřekl jakých. Říkal ale, že mu ta práce příliš nevynáší, a proto dá výpověď a přestěhuje se sem za mnou do Jerome.

Ráno odešel, bylo to v pátek. Slíbil, že přes víkend zařídí vše potřebné a příští týden se vrátí. Už nikdy jsem ho ale pak neviděla…

Je to už dvacet let. Nemám na něj žádný kontakt. Mobily ani internet tehdy ještě nebyly. Nedal mi ani telefonní číslo ani svoji adresu. Samozřejmě, že celou tu dobu přemýšlím, co se stalo. Žije ještě? Našel si jinou? Byla to pro něj jenom taková chvilková epizoda, na kterou hned zapomněl? Odpovědi se mi nikdy nedostalo, a i když tu největší bolest už dávno zahojil čas, v duši mě to stále trápí…“

To, co mi řekla, se mi zdálo skoro až neskutečné. Stále jsem nechápal, odkud ji jen můžu znát. Nemohl jsem si vzpomenout, že bych ji vůbec kdy viděl, protože v Jerome jsem tak často nebyl. Ani jméno Billy Manaford mi nic neříkalo, přestože ten člověk mi byl tak podivně podobný. Navíc ona byla určitě alespoň o dvacet let starší než já…

„Betty…“ řekl jsem soucitně a chtěl jí položit svou ruku na její. Znenadání však ucukla.

„Ne prosím…“ řekla a omluvně se usmála. „Vím, co se vám honí hlavou. Ale vy nejste on. Vypadáte úplně jinak, mluvíte úplně jinak. Musím tedy přiznat, že mám v duši takový zvláštní hezký pocit, když vás vidím a cítím zase takovou radost, jako jsem cítila tehdy. Není to ale láska, nezlobte se…“

„Nezlobím,“ řekl jsem a taky se usmál. „Musím se vám přiznat, že když jsem vás odpoledne spatřil, taky jste mi někoho připomněla. Měl jsem pocit, že vás znám, ale nevím odkud. Jméno Billy Manaford mi ale taky nic neříká.“

„Tím se netrapte…“ řekla. „Necháme to tak. Měl byste už jít spát,“ dodala. „Určitě jste už unavený.“

Vstali jsme a ona mě uvedla do mého útulně zařízeného pokoje s ustlanou, a jak jsem později zjistil velmi pohodlnou postelí.

„Dobrou noc,“ řekla, než zavřela dveře. „A ještě jsem vám vlastně chtěla říct jednu věc: Zmínil jste se, že silnice směrem na Prescott byla uzavřená, a proto jste se vrátil. Přišlo mi to zvláštní, protože tam žádná uzavírka není, pokud vím. Kdysi tam ale byla. To bylo v dobách, kdy ta cesta nebyla ještě tak kvalitní jako je dnes a bylo nebezpečné tam v noci jezdit. Slyšela jsem o tom, protože to bylo ještě předtím, než jsem se sem nastěhovala… Tak dobrou noc.“

Popřál jsem jí taky dobrou noc a před spaním se mi tak vzpomínky opět vrátily k duchovi George Deana. Možná i ta závora na té cestě byla přízračná, protože tam byla v době Deanovy nehody. Pravděpodobně jsem mohl na noc odjet do Prescottu, kdybych věděl, že ta závora ve skutečnosti neexistuje. To bych pak neskončil na noc tady v tomto neznámém a nikde neinzerovaném penzionu. Řekl jsem si, že cesty osudu jsou tedy opravdu zvláštní.

Krátce poté, co jsem vykonal všechnu večerní hygienu v koupelně pro hosty a uložil se na kutě, jsem usnul.

XIV

Ráno jsem se probudil do krásného slunečného dne. Rozhrnul jsem záclonu a krátce vyhlédl ven do zahrady. Byla hezky upravená, Betty si zřejmě dala záležet na vzhledu každého kousku svého pozemku. Pak mi ale pohled utkvěl na náhrobním kamenu v rohu zahrady. Trochu nezvyklé…

Než jsem měl ale čas tento nový poznatek zpracovat, ozvalo se zaklepání na dveře a následné: „Charlie Furlow? Pokojová služba …“

Hlas nepatřil Betty Kleinové. Byl o mnoho mladší. Řekl jsem si, že v penzionu bude zaměstnaná i nějaká pomocná síla na úklid.

„Ano, moment…“ řekl jsem. „Za chvíli to bude.“

„Nespěchejte, já počkám,“ ozvalo se opět za dveřmi. „Zatím vám připravím snídani.“

I tak jsem se osprchoval, vyčistil zuby a převlékl, jak nejrychleji jsem mohl, otevřel dveře pokoje a prošel úzkou chodbičkou zpět do galerie. Zamířil jsem po čichu do jejího rohu a pak do přilehlé místnosti, odkud se linula vůně čerstvé kávy, chleba, slaniny a míchaných vajíček.

Na stole byla připravená snídaně a u kuchyňského pultu stála jakási drobná dívka. Když mě uslyšela, otočila se a náhle jsme oba stanuli v němém úžasu, zorničky a ústa otevřená dokořán. Jí bezděčně vypadl z ruky nůž, kterým mazala máslo na chleba. Beze slova se mi vrhla do náruče a já jí vyšel vstříc. Držela se mě křečovitě kolem krku a já ji objal jednou rukou kolem pasu a druhou přitiskl zády k sobě, jako bych se bál, že když ji pustím, tak mi navždy zmizí.

„To jsi ty!“ řekla překvapeně, když první nával radosti ze shledání opadl.

„Ale vždyť…“ nevěděl jsem, co najednou říct, protože jsem měl v hlavě úplný zmatek.

Ano, byla to ta dívka, kterou jsem kdysi potkal u baru v Cave Creek. Viděl jsem ji sice jen krátce, ale teď jsem si jasně vybavoval, že to byla ona. Zároveň mi došlo, že ta žena včera, která mi byla tak povědomá, byla jakoby její starší kopie. Nechápal jsem to. Jak to, že byla nejdřív mladá, pak zestárla a najednou přes noc opět omládla.

„To jsi ty, ta dívka z Cave Creek!“ Řekl jsem konečně. „Ale jak to, že jsi včera byla o mnoho starší?“

„Starší?“ Zeptala se udiveně a zarazila se. „Jak to myslíš?“

„No, když jsem sem večer přišel, tak jsi mě ubytovala, vykládali jsme si a pak jsi mi popřála dobrou noc… A taky jsem tě viděl včera odpoledne, když jsi zametala před prahem,“ řekl jsem.

„Včera jsem tady vůbec nebyla,“ namítla. „Byla jsem v Tempe. Právě jsem dokončila studia na Arizonské státní univerzitě a balila si poslední věci. Bydlela jsem tam totiž v podnájmu. Teď ale chci žít v Jerome a starat se o máminu galerii. Přijela jsem až teď ráno.“

„Aha, takže to musela být tvoje maminka!“ Řekl jsem. „Jste si to ale podobné…“

„No, to nemohla být máma, protože ta před pěti lety umřela. Byly jsme ale domluvené se sousedkou, že sem občas zajde, a především tehdy, když se tu bude chtít někdo ubytovat. Čas od času si někdo zamluví ten jeden pokoj, který tady máma pronajímala. Měla jsem za to, že to byla právě sousedka, která zapsala tvoje jméno do seznamu hostů.“

„No a je ti ta tvoje sousedka tak podobná?“ Zeptal jsem se stále nechápavě.

„Ani moc ne. Je to Rosa a je to hispánka, navíc má černé vlasy a já zrzavé…“

Teď jsem si vzpomněl: „Ta paní se včera představila jako Betty… Betty… Kleinová!“ Vzpomněl jsem si na celé její jméno.

„Ale to jsem přece já,“ řekla zaraženě. „Já jsem Betty Kleinová. Ale máma se taky jmenovala Betty. Poslyš, a co ti vlastně ta žena vykládala?“

„No, že pochází ze Scottsdalu, ráda maluje, otec jí zemřel, přestěhovala se sem, tady se zamilovala do nějakého Billyho, kterého potkala v Anglické kuchyni, ale ten pak zmizel a nikdy ho pak už neviděla…“ Řekl jsem její příběh ve stručnosti.

Betty nevěřícně vytřeštila oči: „A říkala, co si ten Billy tehdy objednával?“

„Arizonskou žitnou,“ řekl jsem.

Betty vydechla: „Tak to opravdu byla moje máma. Tuto historku nikdy nevykládala, svěřila se s ní jenom mně. Říkala taky, že Billy byl jediný muž, se kterým se kdy milovala, takže já jsem s největší pravděpodobností jeho dcera. Víš, ten leták jsem tiskla já. Já sice na duchy moc nevěřím a celé to šílenství okolo nich beru jenom jako folklór, ale už několik lidí mi volalo do Tempe, když jsem tam studovala, že v naší galerii se občas večer svítí a že tam zahlédli někoho, kdo byl hodně podobný mé mámě. No, a proto jsem to místo připsala na seznam taky.“

„Tak teď tomu začínám rozumět…“ řekl jsem pomalu. „No a viděla ses někdy s tvým otcem, tím Billym Manafordem? A řekl ti, proč tehdy mámu opustil?“

„Neviděla jsem se s ním, i když vím, jak vypadal.“

„A jak to, že víš, jak vypadal?“

„Věděl bys to taky, kdyby sis pořádně prohlédl tu titulní stranu novin, kterou sis koupil.“

„Jakých novin?“ Zeptal jsem se nechápavě.

„No, tu, kterou jsi nechal včera večer ležet na stole. Počítám, že je tvoje, protože tam ležel i ten leták…“

Začal jsem si to vybavovat. Musela asi mluvit o té první straně novin, která se týkala oné vraždy v jeromském Grand Hotelu.

„Moment…“ řekl jsem, „vysvětli mi to podrobně.“

„Určitě víš, že v jeromském hotelu došlo před pěti lety k vraždě,“ začala. „Jedna žena tam ubodala svého milence, který tam přespal s jinou. Ale asi sis už nepřečetl, že ta žena byla Betty Kleinová. Ten den odpoledne viděla Billyho zase v té Anglické restauraci. Tedy spíš viděla ho, jak z ní odchází s nějakou ženou. Zrovna zametala před zápražím prach.

No, tak se vydala za nimi a sledovala je až do hotelu. Zjistila si, ve kterém pokoji se ubytovali, nějak zjistila i jméno té druhé ženy – Priscilla Hawková, a v noci se do jejich pokoje vkradla vydávajíc se za tuto Priscillu. Oba zabila a pak spáchala sebevraždu.“

„Tak to byla ta vražedkyně…“ řekl jsem překvapeně.

„Ano,“ řekla Betty. „Odmítli ji jako zločince pohřbít na místním hřbitově, a proto jsem ji nechala zpopelnit a pohřbila na zahradě této galerie.“

„Aha…“ odtušil jsem. Začalo to do sebe zapadat. Pak jsem si ale vzpomněl: „Já jsem se chtěl v tom pokoji včera ubytovat, ale uplatil mě jakýsi chlap, který říkal, že je kandidát na senátora odněkud z Pensylvánie. A prý podle legendy vždycky na výročí té vraždy zemřel muž, který právě v tom pokoji přespával. Nevíš, co se s ním stalo?“

„Jo, myslím, že se jmenuje Bobby Corpse,“ řekla Betty. „Když jsem ráno přijížděla, právě z toho hotelu odjížděl s nějakou ženou a vypadal docela živě…“

„Zajímavé…“ opět jsem nechápal. „A Betty, řekni mi ještě jednu věc: Co jsi tehdy dělala v tom baru v Cave Creek, a proč jsi mi vlastně dávala ten leták?“

Betty se náhle začervenala: „No, byla jsem tam tehdy na koncertě té kapely, po které jsi vystupoval. Byli jsme tam celá parta a oslavovali závěrečné zkoušky. A pak jsi tam přišel ty… Nikdo tě, chudáčku můj, neposlouchal, protože si tě ani nevšímali. Ale já ano… slyšela jsem každé tvoje slovo. Už když jsem tě poprvé uslyšela, projela mi celým tělem taková zvláštní hřejivá vlna. Kamarádi na mě sice mluvili, ale už nevím, co říkali. Byla jsem jak v transu a poslouchala jenom tebe.

Když jsi pak skončil a objednal si na baru tu arizonskou žitnou, okamžitě se mi vybavila historka, kterou mi říkala moje máma. A já jsem neměla pochyb o tom, že jsi ten pravý. Ten leták jsem vytiskla jenom jeden. Pečlivě jsem si ho připravila a řekla jsem si, že až jednou najdu muže mého srdce, tak možná nebude čas na nějaké dlouhé vykládání. Ale když mu dám tento leták a on navštíví všechna ta místa, která jsem tam napsala, a skončí tady, tak budu vědět, že mě přišel hledat…“

Dojalo mě to. „Vidíš to… A nebýt duchů, tak nepřijdu. A ty bys na ně nevěřila…“ řekl jsem.

„Věřila, nevěřila…“ řekla Betty. „Já hlavně nevěřím na ten Halloween. Každý rok je to tady jak na pouti, když nastane 31. říjen. Přetřásají se všechny ty historky a lidi si vymýšlejí, že viděli duchy. Já tady žiju pětadvacet let… tedy dvacet, protože posledních pět let jsem studovala v Tempe… ale nikdy jsem žádného ducha neviděla.“

„No, já jsem jich tedy včera viděl hodně,“ řekl jsem a ve stručnosti jí pověděl o Mary, Sammie, Ruth i Georgeovi. Když k tomu připočtu i Bettinu mámu, viděl jsem jich ve skutečnosti pět.

„Asi máš nějaké zvláštní schopnosti…“ odtušila.

„To by potom měla většina lidí, co tu žije, a k tomu ještě spousta těch, co sem jezdí na návštěvu.“

„Anebo tomu pomohlo něco jiného…“ jako by si na něco vzpomněla. „Včera bylo 2. listopadu, že?“

„Ano, a co má být?“ Zeptal jsem se.

„No, v jistých částech světa se neslaví Halloween, ale uctívá se památka mrtvých. A ta je 2. listopadu. V zemi, ze které pocházím se tomu dni říká Dušičky.“

„Doo-shitch-key…“ opakoval jsem.

„Ano, to jsou jako malé duše…“ dodala na vysvětlenou. „No a podle této legendy, se náš svět a svět duchů v ten den prolne a lidé tak mohou vidět zesnulé… Dokonce k tomu existuje i jedna písnička, ve které se zpívá: Na Dušičky pozor dejte, do mechu v lese si nelehejte. Světy se prolnou na Dušičky, tak buďte doma a zapalte svíčky…“

A tehdy se mi vybavila další věc: „Víš, já jsem chtěl do Jerome jet na Halloween. Jenomže se mi porouchalo auto a já jsem tak musel počkat. Považoval jsem to za prokletí, že se mi nepovede moje možná životní reportáž z města duchů. Auto bylo totiž spravené až včera v poledne. Teď si říkám, že to bylo další dobré řízení osudu. Nejen, že jsem narazil na spousty duchů proto, že se zjevují ve skutečnosti až o dva dny později, ale taky jsem mohl potkat tebe. Přijela jsi přece až dnes ráno…“

„Vidíš to, vidíš…“ řekla poučně, ale s úsměvem na tváři. „No a teď…“

„No, asi budu muset jet,“ řekl jsem zklamaně. „Je pátek. Já musím do Glendalu odevzdat materiál do studia, aby ho zítra mohl odvysílat. Ale neboj, přes víkend si sbalím věci a příští týden se k Tobě vrátím…“

„Ne, nikam nejezdi!“ Vykřikla s hrůzou v hlase a vrhla se mi kolem krku. „Nikam nejezdi… já tě nechci ztratit…“ dodala pak smutně.

„Dobře, nepojedu…“ řekl jsem jí, vyhledal ústy její tvář, pak rty a dlouze ji začal líbat.

XV

Jmenuju se Charlie Furlow. Je mi 47 let, vystudoval jsem Massachusettský technologický institut, obor interferometrie, pak jsem žil nějakou dobu ve Phoenixu, kde jsem pracoval pro glendalskou televizní stanici Channel 6 Plus, a před pěti lety se přestěhoval do Jerome. Toto malé městečko poblíž Zeleného údolí se stalo mým současným domovem a myslím, že i konečnou stanicí mého života.

S mou ženou Betty jsme si otevřeli Jeromské muzeum duchů Betty a Charlieho Furlowových. Vystavujeme tam artefakty související s nadpřirozenými jevy a píšeme příběhy místních legend. Ve volném čase se věnujeme objasňování okolností, za kterých místní duchové zahynuli. Je to téměř detektivní práce, protože kolikrát ani nevíme, čí duch se nám zjeví a ve které době vůbec žil. Majitelé místních hotelů nejsou příliš nadšeni, protože s každým takovým objasněním přízraků ve městě ubývá. Každá nešťastná duše totiž tento svět opustí poté, co si uvědomí, že je mrtvá a za jakých okolností zemřela. My to ovšem považujeme za prospěšnou činnost, protože jak říká doktor Callaghan, jen těžko si můžeme představit muka, která musí zažívat duše bez těla, když její trauma nemůže přirozeně odeznít, a ona je uvězněna jak v prostoru, tak v čase, a navíc bez hmotné protiváhy.

Přístroje Joeova strýce jsou taky součástí výstavy. Experimentálně jsme si ověřili, že veškerý jejich princip je skutečně jenom teploměr a termovize, i když doplněné dalšími vynálezy, které byly na tehdejší časy nesmírně důmyslné, a ať už je sestrojil kdokoliv, předběhl svou dobu. Záhadou ovšem stále zůstává, odkud se ty náhlé změny teploty berou. Ale jsou věci nebem a zemí, které zůstanou člověku asi navždy utajené.

Vlivem zdravého prostředí a života bez stresu už nepotřebuji žádné prášky na vysoký tlak. Naše vzájemné štěstí s Betty vyústilo ve tři zdravé potomky: Alžbětku, Karlíka a Přemysla. Betty chtěla těmito jmény vzdát hold zemi, ze které kdysi v době zlaté horečky její rodina do Spojených států přišla. První dvě jména jsou zdrobněliny jejího a mého jména, to třetí pak patří jakémusi známému králi, který vládl ve středověku. Říkali mu prý také Otakar, protože Přemysl bylo pro spoustu lidí v zahraničí těžko vyslovitelné. ‚Tento král mohl již tehdy ve středověku nastolit v celém světě mír nebýt těch rakouských sviní, které ho zákeřně a sprostou lstí porazily a zabily na Moravském poli‘ – to jsou prosím slova mé ženy – a tak, že aspoň teď chce, aby se lidé jeho jméno pořádně naučili vyslovovat, protože to jednou dotáhne vysoko. Prý až na prezidenta Spojených států. Tak uvidíme.

Když ale mluvíme o politice, je třeba se zmínit i o Bobbym Corpsovi. Svou noc v jeromském Grand Hotelu skutečně přežil a s halasnou pompézností vydával před hotelem odvážná prohlášení do médií v narychlo svolané tiskové konferenci. Když pak ale za několik hodin vyjel z Jerome směrem na východ k dálnici I-17, po které se chtěl vrátit do Phoenixu, kde ho měl čekat odlet do Philadelphie, havaroval jeho vůz v serpentinách a zřítil se se srázu dolů. Ani on ani jeho milenka Holly nepřežili.

Jelikož ale zbývaly do voleb pouhé čtyři dny, jeho jméno stále figurovalo na volebních lístcích. A co víc, byl zvolen. Lidé totiž stále dávali přednost hlavními médii propagovanému buřiči a liberálnímu progresivci, než člověku, který uctíval konzervativní zásady, na kterých byly Spojené státy založeny. Vznikla tím ústavní krize, kterou nakonec vyřešil Ústavní soud rozhodnutím, že i mrtvý senátor je stále senátorem, pokud byl řádně zvolen.

A tak dostál senátor Corpse svému jménu. Nechali ho mumifikovat do polohy v sedě, aby se mohl účastnit zasedání. Problém byl akorát v tom, že nikdy nezvedl ruku, ať už pro anebo proti, když se hlasovalo. Své straně se tak stal celkem zbytečným. Ta se pak snažila protlačit zákon, který by umožňoval rozhodování senátorů “neschopných výkonu své funkce ze zdravotních důvodů“ nahradit rozhodováním umělé inteligence, nicméně tento zákon neprošel Senátem právě kvůli tomu, že se Senátor Corpse zdržel hlasování.

Štos bankovek, který mi Corpse dal, jsme nikdy nepoužili jako finanční obnos, ale vystavili jsme ho v našem muzeu jako artefakt, a to pod názvem: „Poslední úplatek federálního senátora za Pensylvánii Bobbyho Corpse“.

Ducha mojí tchýně Betty Kleinové jsme již nikdy nespatřili. S největší pravděpodobností zjistila, že na Billyho nemá smysl čekat, protože si přečetla první stránku novin, kterou jsem nechal ležet v její galerii na stole. Jí tak došlo, že Billyho zavraždila, sama spáchala sebevraždu, a tím pádem, že je po smrti. Nejen, že se už znovu nevydávala na výročí své smrti do jeromského Grand Hotelu, aby způsobila infarkt další mužské oběti, která tam přespala, tedy senátoru Corpsovi, ale patrně navždy odešla na onen svět a její duše byla osvobozena.

Věřím, že se tam teď na nás shora dívá a je šťastná z toho, jak hezký a harmonický vztah s její dcerou máme. Může si být jistá, že na rozdíl od Billyho, já nikdy Betty neopustím.

Závěrem

Tento příběh byl napsán na motivy legend středoarizonského města Jerome jakožto připomenutí tohoto krásného místa na někdejším Divokém západě. Skoro všechny lokace v tomto příběhu a řada postav je skutečných, stejně jako fakta o těchto postavách, která jsou veřejně dohledatelná. Věci, které dohledatelné nejsou, jsou ovšem vymyšlené. To se týká například vztahu Sammie a George Deanových. V případě, že jsem se v čemkoliv mýlil, dejte mi prosím vědět a já uvedu věci na pravou míru. Jména zbývajících postav včetně hlavního hrdiny jsou vymyšlená a jejich případná podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.

Tomáš Pavelek, 24. srpna 2024, Anthem, stát Arizona, USA.